Den šestý – Chomoutov-Olomouc-Bolelouc

          Nechávám se vyhodit na místě včerejšího odvezení, hned vedle pivovaru Chomout. Tohle místní pivo doporučuji. Protože dnes budu procházet Olomoucí, beru si fešácké triko, to znamená triko s nejmenším počtem děr. Rád jsem u rodičů pobyl (a díky ještě jednou), ale je čas jít dál. Od kamen se nechce, ale jak jsem nahodil batoh a udělal první kroky, už jsem v tom byl zase až po uši.

CHOMOUTOV Procházím touhle nejseverněji položenou městskou částí Olomouce. Vznikla v místě, kde byl snadný přechod přes řeku Moravu. V 16. století tady byly vytvořeny tři rybníky. Na místě, kde býval Velký rybník (založen 1577), stojí Hromův dub starý přes 400 let. V roce 2010 získal cenu Strom roku. Je poslední vzpomínkou na souvislou výsadbu dubů, které zpevňovaly hráze Velkého rybníka. Roste v prostoru zvaném Strážná bouda, kde původně stálo obydlí baštýře. Velkou tradici tu měla i těžba písku, hlavně v 50. letech minulého století, kdy vznikly dvě velké pískovny a na základě toho i Chomoutovské jezero, dřív významná rekreační oblast Olomoučanů, dnes z hlediska ochrany přírody významným hnízdištěm ptáků a zastávkou ptáků na tahu.

          Fotím si místní kanály. Tedy ne výpitky před sámoškou, ale poklopy na silnici. Zaujme mě to pokaždé, když tudy projíždíme. Šest poklopů na pár metrech čtverečních… Zase musím jít kousek po silnici. Dostávám přímý zásah Murphyho zákony – tentokrát tím, že protijedoucí auta se míjejí přesně v místě, kde jdu já, takže musím uhýbat do škarpy. V příkopu vidím vyhozenou krabici od vysavače. Zkouším si představit situaci, kdy to má někdo důvod vyhodit, ale marně. Docházím k názoru, že třeba někomu uletěla, ani o tom nevěděl… Always look on the bright side of life…

          Uhýbám z cesty doleva směrem k Moravě. Mapy značí úzkou stezku. Tak to ne, vzpomínky na včerejšek jsou víc než živé. Přes plynovod raději přecházím na druhou stranu, kde má být cesta širší. Řeka se mi tu zdá upravenější, něco ve smyslu, že ví, co chce. Přicházím do Olomouce.

 

KLÁŠTERNÍ HRADISKO Míjím Klášterní Hradisko, ale nechce se nechat vyfotit. V letech 1787-1790 tu v čele moravského generálního semináře působil Josef Dobrovský. Od ledna 1802 je areál vojenskou nemocnicí. Ta zde sídlí dodnes a je tak nejstarší nemocnicí svého druhu v celé České republice. V roce 2018 tu byly nalezeny schránky s přemyslovskými knížaty (skoro tisíc let staré ostatky!). Napsal bych o Hradisku víc, ale mně se to baroko prostě ekluje. Já raději gotiku.

          U Bristolu si sedám na pauzu. Dívám se na dělníky, co tu opravují most. Napočítal jsem jich třináct a z nich jenom čtyři pracující. Efektivita práce jako hrom. Jeden spí v přistaveném jeřábu, po několika minutách se budí, přechází do zadní kabiny a tam tupě zírá do dálky. Jeho pracovní vypětí začalo uspávat i mě. Kolem místa, kde sedím, projíždějí dva bezdomovci se sběrem papíru. Jeden veze sběr na kočárku, co má dvě kola, z toho jedno bez gumy. Co metr bourá do plotu stavby. V pozadí se tyčí kostel svatého Gorazda. Hraje barvami, připomíná kornouty zmrzliny, prostě takový ten klasický pravoslavný kostel.

KOSTEL SVATÉHO GORAZDA Stavba začala 1937 a hlavní organizátor výstavby – Matěj Pavlík alias biskup Gorazd – byl nakonec popraven nacisty na Kobylinské střelnici v Praze za pomáhání při ukrývání atentátníků na Heydricha. Pravoslavná církev ho pak v 80. letech prohlásila za svatého. Zajímavostí asi je i to, že Olomouc má katedrál více – římskokatolická tu má katedrálu svatého Václava a ta husitská Husův sbor u stadionu (ale tohle berte s rezervou, já se v tom tak moc nevyznám).

          Stačilo a posunuji se dál. Přes areál vysokoškolských kolejí a Envelopy. Z bývalé diskotéky se má stát hi-tech centrum, brownfield se probouzí. Nedaleko už stojí nová administrativní budova. Dál ve směru toku jdu kolem Šantovky a přemýšlím, jestli by si nějaký pravý poutník skočil na film s full servisem typu velký popcorn a coca- cola. Blízko téhle ždímačky na peníze se stéká Mlýnský potok a Morava. Co se kdesi u Hynkova rozdělilo, příroda zase spojuje.

          O Olomouci by se dalo napsat hodně a všechno by to byla pravda. Já dám prostor lidem, kteří k ní mají blízko:

Honza:

          Ač je to na světové poměry malé město, přesto se vryje člověku do srdce. A hluboko. Člověk se má vždycky za čím vracet. Momenty, kdy mrzneš v zimě na náměstí, do toho je osvícena radnice a morový sloup a ty u toho piješ punč s půlkou města. Nebo sedíš na Silvestra na Svatém Kopečku, před tebou město jak na dlani, ozářené a barevné od ohňostrojů. A i takové události, jako jsou povodně, se vryjí do paměti.

Dušan:

          Za mě je Olomouc jedno z nejkrásnějších měst v celé republice. Když přijde řeč na cestování, vždycky rád a každému doporučím se tam jet podívat. Nejen architektura a historie, ale i lidská stránka má něco do sebe. Olomouc je dost velká, ale není anonymní. Lidé se tu znají a pomůžou si, poradí. Přijde mi, že jsou obecně přátelštější, jakoby se snažili vykompenzovat turistickou nevytíženost. Studenti tu přinášejí každoročně oživení, ale mimo školní rok nebo akce typu Flora je centrum prázdné a klidné. Zdá se mi, že je (v dobrém) Olomouc taková utahaná. Životní tempo je pomalejší, lidi se nikam tolik neženou. (Poznámka: Dušan momentálně žije v Praze, takže snad má s čím srovnávat.)

          Pouštím Moravu na chvíli k vodě a upocený si dávám pauzu v útulné hospůdce u řeky. Připomíná mi to něčím Cimrmanovu Hospůdku na mýtince. Kromě jednoho štamgasta nikde nikdo, jen čas od času se tu protočí účastníci vyhlídkových plaveb. Podle slečny, co tu obsluhuje, to tu hodně navštěvují lidé vracející se na kole z práce z Olomouce do vesnic na jihu. Takových zajímavých a ukrytých míst, co už jsem po cestě potkal…

          Přecházím most a krokuju, kolik tu má řeka na šířku. Čtyřicet pět metrů (při přepisování zápisků se mi to zdá moc, měřím to znovu na mapách a vychází o deset metrů míň – tak já tam asi zase zajdu to přeměřit). Pak mířím opět na silnici. Opět vytíženou. Ale je celkem zajímavé sledovat provoz. Přijde mi, že čím dražší auto, tím má řidič větší problémy s blinkry. Asi nějaká výrobní vada či co. Jen nevím, jestli auta nebo řidiče. Dívám se na lidi jedoucí ve vozech a přemýšlím, co dělají a odkud zrovna jedou. Tady dva mladíci určitě diskutují sedmý z dvaceti tří Hilbertových problémů, tamhle jede pán, který už třetí kvartál po sobě neprodal ani jednu radlici k traktoru a přemýšlí, jak to doma vysvětlí ženě. A tahle stará paní? Ta určitě dumá nad tím, jaké RPG si dnes večer zahraje, až půjde manžel do hospody na pivo… Prosím, nedivte se mi. Jsem už skoro týden na cestě, jdu pěšky ve vedru a slunci a než stihnu s někým na takové cestě navázat kontakt, dotyčný je už dvě stě metrů za mnou. To pak člověk přemýšlí o ledasčem.

          V nedalekých Kožušanech hraje fotbal v I.B třídě David Rozehnal, bývalý obránce národního týmu i předních evropských klubů (a organizátor parádní akcičky k oslavě sto let výročí fungování olomoucké Sigmy). Dočetl jsem se, že podle kroniky zdejší sedláci nechtěli v obci zastávku železnice, aby se na ní nezdržovala pochybná individua. Zastávka tu tedy přibyla až v roce 1995, čili zhruba o 120 let později.

          Scházím z cesty a ptám se chlapíka s flintou, jestli se po polňačce dostanu až k řece. Říká, že ano. A cesta je to pěkná. Široká, z jedné strany kukuřice, z druhé Morava. Úplně se mi trefila do nálady. A za chvíli je ještě hezčí. Široké pomalé koryto a cesta kolem něj po vyvýšeném břehu. Mňam. Prohání se tu dvojveslice, za chvíli křik, po vodě jede holčina v kanoi a ze břehu ji komanduje pupkatý pán jedoucí na kole.

          V Charvátech nakupuju ve vietnamské večerce proviant a začínám se na schodech místního kostelíku poohlížet po místě na spaní. V polích to jde těžko, někde úplně ve vesnici se mi spát nechce. Mapy moc možností nenabízejí. Až jdu přes most do Bolelouce, skoro v jeden okamžik vidím na mapě i v reálu výletiště. Ano, výletiště. Přesně tak se to jmenuje. Krásný plácek u místního splavu. Zrovna tu dobrovolní hasiči končí cvičení. Jdu se ještě projít po dědině, udělat pár fotek a podívat se na místní naučnou stezku a parčík (a nechat se opíchat komáry), a pak se vracím zpátky.

          Zůstává tu poslední mohykán, Standa. Dobrovolný hasič, nespěchá domů, tak dáme řeč. Před plánováním cesty mě napadlo, že by bylo zajímavé ptát se místních na jejich vztah k řece. A Standa mi to sám od sebe říká. Jak jezdili na lodích na pivko do sousední vsi, nebo na výlety po proudu až do Tovačova. Jak sjížděli jez a jak se v dětství s ostatními ani nemuseli domlouvat a po škole se vždycky srazili u houpačky tady u výletiště. Je to parádní areál. Spousta laviček, míst na stany, parkování, zastřešené (sice mělo být v noci pěkně, ale člověk nikdy neví), dokonce i přístřešek pro kutálku, když se občas přihodí nějaká ta zábava. Občas si to tu totiž prý někdo pronajme. Místo si o to nakonec vyloženě říká… Standa vykládá i o tom, jak je to s požárními jednotkami tady mezi Olomoucí, Přerovem a Prostějovem. Dobré informace, jen bych raději vedl takové rozhovory ráno, odpočinutý. Takhle jen začínám tupě zírat, a tak je čas zalehnout. Prostoru je tu na to víc než dost. Proto se nakonec ve spacáku krčím u grilu na dlažbě, kde to ještě čpí odkapaným škvařeným tukem.

 

<<< den pátý

den sedmý >>>