Den čtvrtý – Postřelmov-Leština-Třeština-Moravičany
Tak. A mám splněno… Počkat, cože? … Mno. Když vyrážíme na nějaký rodinný výlet, snažím se ho koncipovat tak, abychom navštívili ideálně nějaký hrad/zámek/zříceninu a k tomu rozhlednu. A přespáním na Novém hradu a dnes na Brusné mám prostě obě položky odškrtnuty. Ale jasně, s poutí zdaleka nekončím. Pořád je to teprve začátek.
Včera v noci před usnutím jsem myslel, že mi bude odspodu zima (podlaha na rozhledně je jen z hliníkového roštu, takže všude profukovalo), ale kupodivu noc proběhla dobře. Vstávám a sleduji východ slunce nad Jeseníky. Vidím i Praděd. Příroda si to pro mě krásně nachystala.
Ráno byl v ceně nádherný výhled na Jeseníky. Máme tu všude kolem sebe krásně až nádherně, uvědomujeme si to?
BRUSNÁ Jisté je snad jen to, že tu byl za dob Rakousko-uherské monarchie umístěn jeden z triangulačních bodů. Pojmenování kopce vycházelo z místního hovorového názvu. Dřív byl vrchol v úrovni nivy Desné, ale v třetihorách Brusná vyvrásnila do současné podoby. Dnes tu stojí jedna z nejzajímavějších rozhleden, co jsem kdy viděl. Trvalo sedm let, než se partě nadšenců povedlo realizovat myšlenku postavit tu přístřeší pro moje přespání.
Luštím jednu multikeš a jdu dolů z kopce k informační ceduli, kde ji hledám. Dost se tím zdržuji, přitom je to klasické schovkové místo. Potom mířím znovu k Habermannovu mlýnu. Jak je člověk odpočatý, cesta utíká rychleji. Jenže zamlýnem následuje to, co nemám rád – přesun po okraji frekventované silnice.
Společnost mi dělali tihleti místní balíci.
Je to vlastně bývalá hráz hodně velkého rybníka. Vznikl koncem 15. století, padla mu za oběť ves Závořice. Závořický rybník byl ve své době největší na Moravě, měl 108 hektarů. Jeho dodnes zachovaná více než tříkilometrová hráz je turistickou atrakcí. Táhne se od bývalé postřelmovské pískovny až k Zábřehu, kde dosahuje největší výšky. Mám přebytek energie a pocit vyjádřit se, tak si nahlas zpívám. Plaším tím srnky a volavky na poli.
Mířím směrem na Postřelmov. Ještě před obcí se na chvíli dávám do řeči s cestářem. Označuje sprejem kusy cesty, které se budou opravovat. Půl kilometru za ním jede malý stroj, který asfalt vyřezává, pak něco jako vysavač, za ním vůz s novým asfaltem a pak na konci dvojice v holandských národních dresech, kteří po tom všem ještě uklízejí drobky a posunují cedule.
Další zajímavost na cestách hodná zkoumání – partnerská města.
POSTŘELMOV Obec v roce 2003 proslavil nález úchytu misky ve tvaru lidské lebky z mladší doby kamenné. Hlava byla symbolicky pojmenovaná “Postřelmovský Venoušek”. Jádro vsi je na jihu, směrem na sever se rozrůstaly průmyslové areály (výroba zápalek, tkalcovských stavů, cementového zboží). Za komunistů tu měl národní podnik Moravskoslezské elektrotechnické závody (MEZ) ředitelství. V obci je Jursův statek. Rodný dům Jana Jursy, významného pedagoga, autora slabikářů (které ilustrovali M. Aleš, A. Kašpar; svět je prostě malý). Zabýval se hodně nářečími severní Moravy. V místním kulturním domě to žije všemožnými kroužky a koníčky, zato v hrobce rodu Bukůvků z Bukůvky už moc ne. Jsou tu už jen mumifikované pozůstatky členů rodu.
Těsně před cedulí uhýbám k řece doleva. Když dojdu až k přejezdu a silnici, zaujme mě chování pošťáka tak, že odbočím na špatnou část ulice Tovární a zase kufruju. Prostě řidič vyleze z auta rovnou s vypsaným lístkem a aniž by se obtěžoval se zvoněním, rovnou papír vhodí do schránky. Přemýšlím nad smysluplností téhle práce. Obcházím průmyslový areál, potom zahrádky a mám chuť do nějaké sednout. Naštěstí nedaleko je kemp. Tam si odpočinu. Ale ouha! Budka se otvírá až ve čtyři odpoledne. Tak alespoň sedám na lavičku před hlavní budovou a luštím v mapách.
O to víc je hnacím motorem dostat se do Leštiny. Vládne vycházková teplota i počasí. Nikde nikdo, pouštím si na mobilu muziku a snažím se o zpěv, když vtom slyším hlasy. Někdo jede na člunu po řece! Co je to tu za hospodu, když si člověk nemůže ani pořádně zabékat… Zdravíme se, Ahoj!, pokračuji pak k mostu, fotím si Moravu, když vtom se ze zatáčky vyřítí tihle vodáci. Myslel jsem, že jsem šel pomaleji a já je ještě v meandrech nadehnal. Fotím je a ještě mi stíhají na opačné straně mostu říct mejlovou adresu, kam poslat fotky. Máte to tam, paní Sobotková, šťastnou plavbu!
Morava bez vodáků…
… a s nimi. Partička na výletě.
A už zase jen já a řeka…
Je tu Leština. Místo, které dává otázky, ale nerado odpovídá… Na konci války, v květnu 1945 tudy projížděli stahující se Němci. Měli vlastně jet úplně jinudy, ale osud tomu chtěl takhle. Projížděli od Vitošova, když tu na ně vystřelili partyzáni (mladí kluci, jestli to byli partyzáni, nebo “partyzáni”, na to jsem nenašel odpověď). Němci s sebou ze msty vzali pět Čechů, které zohavili a postříleli. To vzbudilo vlnu nevole a místní Češi se pomstili zase na Němcích. Když dílo vykonali v Leštině, přesunuli se do Vitošova, který byl vesměs německý. Tady nechali Němce vykopat si hroby, pak je mučili a zabili. Leštinský masakr. Pokud se podíváte na dokument České televize “Kde se valí kameny”, uvidíte jistou nechuť místních vyjadřovat se k té druhé části, zatímco o vině Němců mají jasno. V KČT mapách je taky popsaná jen první část. A tak na mě působí spousta příběhů ze Sudet. My nic, to oni. Černá a bílá. Dobro a zlo.
Mimochodem, aby to nezapadlo – Leština dostala svůj název od místa porostlého leštinou – skupinou planých lískových keřů. Narodil se tu Zdeněk Sklenář, malíř a grafik, který mimo jiné ilustroval Petiškovy Řecké báje a pověsti.
Přírodní dekorace před jedním z domů. Jeden takový masivní šutr je vlastně lepší než sterilní prostor vysypaný kamínky.
Jdu se najíst do fajn hospody udělané ze stodoly. Sedím na zahrádce (spíš zahradě) a nakonec se tu v čase oběda schází docela dost lidí. Po jídle fotím pomník padlým ve světových válkách. Potřeboval by údržbu. To je taky mimochodem zajímavé sledovat, jak se obce starají o podobné věci – pomníky, kapličky, zvonice, altánky a podobně. K řece se vracím přes ulici nazvanou Boxanka. Ptám se pána na zahradě, co to znamená. Neví. Nato narážím na docela veselého dědu. Potkal jsem ho už při vstupu do vesnice, za tu hodinu a půl ušel nějakých sto metrů. Říká mi, že je to proto, že tam bydleli Boxanovi. Otýlie Boxanová. Výjimečná ta rodina prý vůbec nebyla. Co znamená to jméno ale neví. Jak moc známe svět a jak málo místo, kde žijeme…
Sbírka vodáků podmostních.
Tak a teď k úseku Leština-Třeština. Dlouhé rovné pasáže po vyvýšené cestě nezastíněné stromy. Vedro. Je to vlastně navazující systém hrází poldrů. Na jedné straně pole, na druhé – té blíž řece – záplavové louky. Tady je vidět, jak dlouho už lidé s řekou žijí a dokázali se jí přizpůsobit. Každopádně tenhle úsek byl pro mě prostě za trest. Ještě na cestě křížící tu mou a spojující Lukavice a Bohuslavice přemýšlím, jestli pokračovat dál. Prostě morál.
Výhled na monumentální vápencový lom Vitošov. Tady člověk odtěžil půlku jednoho velkého kopce!
Přijde vám ta fotka nezajímavá a nudná? Výborně. Pak víte, jak jsem se v tomhle úseku cítil.
Jedna ze záplavových luk.
Krajina monotónní, zkouším se ponořit do sebe. Začínám dělat defragmentaci mozku. Říkám si celou malou násobilku, hledám názvy zvířat na všechna písmena abecedy, ale nestačí to. Procházím kolem mrtvého ramene. Vzhlížím k blížícímu se Háji. Je to areál mlýna a vily navržené architekty B. Fuchsem a J. Štepánkem v duchu rondokubismu. Dnes je to místo pro vodáky, ale nikdo tu kromě ultrapomalé obsluhy ani moc nesedí. Jen pár cyklistů.
Je to v Háji.
Po jednom jonťáku se vydávám na zbytek úseku. Kolem pastvin pro koně se z polňačky napojuji na Třeštinu před cedulí obce.
V jednoduchosti řešení je prostě krása. Lidská kreativita mě nepřestává udivovat.
TŘEŠTINA Taky tady působili Fuchs se Štěpánkem, kteří navrhli zdejší budovu elektrárny. Název obce připomíná, že ves byla ve středověku obklopena řekou Moravou, která se zde rozlévala do mokřadů a to skýtalo výborné podmínky k růstu rákosí, staročesky třešti. Při prohledávání internetu jsem narazil na stránkách Policie ČR na zprávu, že tu kdosi přes víkend ukradl místní litinovou pumpu na pitnou vodu i se dvěma lavičkami a způsobil škodu za deset tisíc korun. Tisková zpráva nemá žádné datum, tak doteď nevím, který víkend se to vlastně stalo.
Kdo vidí psa? Kdo vidí psa!?
Kdybyste měli pochybnosti o smysluplnosti své práce, vzpomeňte na tenhle sloup.
Přecházím frekventovanou cestu, chvíli se dívám na bagr těžcí ze dna jezera (pojmenovaného kreativně Mohelnický bagr) písek a odpočívám v místním kempu. Domlouvám si dneska nocleh v suchu u rodičů ve Šternberku. Moc s tím nepočítali, proto je vyzvednutí možné až kolem deváté. I tak super. Mám ještě čas, proto se vydávám nahnat nějaké kilometry. Jdu kolem velkého Moravičanského jezera, kde se koupe spousta místních. Vzniklo těžbou štěrkopísku. Na břehu štěrkovny byl v roce 1999 nalezen dubový dlabaný člun z mladší doby kamenné. Keltská kupecká loď dlouhá 10,5 metru a tlustá 0,6 metrů sloužila nejspíš pro přepravu zboží po řece Moravě. Objevil ji tehdejší ředitel Vlastivědného muzea Jaroslav Peška při rybaření. Nejspíš nahodíte a vytáhnete dvě tuny vážící monoxyl, nebo co. Mazec.
Co ještě skrýváš, Moravičanské jezero?
Obcházím jezero, abych se dostal do Moravičan. Přede mnou si to štráduje důchodce s nordic hůlkami. Směřuje divným směrem, tam je přece všude jezero, kam tam jde? Dívám se na mapy. Značka nudapláže. Asi se jde podívat, co nového se urodilo… Po chvilce chůze zastavuji a dívám se na stromy. Jak se ve větru vlní. Kdosi řekl, že rostliny jsou jediní slušní obyvatelé téhle planety. Má recht!
U nádraží přemýšlím, kudy se dát. Přes koleje nechci, nakonec mě pohled do mapy přesvědčí, abych to náspem prošel na perón. Ploužím se ulicemi a kotvím v místní hospodě. Na západě hřmí, čekám na naše u fotbalu. Volám si s rodinkou, přichází táta, platím a přesunujeme se do Šternberka. Dneska žádný punk.
Lidová tvořivost v místním nádražním podchodu.