Blindtrip XVI – Radostice-Rosice
25.11.2023
Ráno zpoždění (i proto, abych se tentokrát natankoval kafem už doma), ale po setkání s Milanem zjišťuju, že i on právě dorazil. Tentokrát je výběr na něm. Zkoumá dva frajery nabalené natěžko a jako zálohu borce v maskáčích s velkou taškou mezi nohama. Ve vestibulu mraky lidí, které ale jakoby mávnutím kouzelného proutku mizí. Protože se naše objekty zájmu nehýbou, Milan vybírá skupinku turistického oddílu, která vyráží směrem nástupiště, odkud vlaky většinou odjíždí směrem… Třebíč. Tak se sem Milan kodrcal, abych se zase hned vydal zpátky.
Ale vlak, do kterého nakonec nastupujeme, je lokálka jedoucí směrem Ivančice a Moravský Krumlov. Banda vystupuje v Radosticích, hledí do papírů a něco luští. Nejspíš nějaká bojovka. Necháváme je svému osudu a jdeme se podívat nad tunel, který je docela monstrózní. Kdysi jsem tu ve svahu lovil kešku a byl to docela adrenalin… Původní plán byl pak vyrazit na západ, ale Milan nahazuje, jestli bychom se nepodívali i na druhou stranu tunelu. Jsem pro, nemáme nic fixně dané. Scházíme sráz přímo na koleje a pořizujeme fotodokumentaci kolejí zatáčejících přímo v tunelu.
Že by i v Radosticích řádil Timo (anonymní výtvarník)? (foto Milan)
Řekněme třeba pár desítek sekund před překvapivým projetím lokálky. (foto Milan)
Vtom se z druhé strany vyřítí vlak. Zdrháme na svah. Nebylo to sice těsně, ale i tak nás osobák docela překvapil. Za chvíli už jsme zadýchaní zase nahoře a vyrážíme směrem Prštice. Na začátku vesnice překvapeni hledíme na golfový green. Tady? Mezi stožáry vysokého napětí? … Studujeme tabulky. Učíme se zase něco pro nás nového (třeba co je to divot). Areál je to zajímavý, v dálce dokonce vidím i golfové vozítko.
Odpalovat do drátů, to musí být jiskřivá zábava.
Obcházíme zámeček. Čtvercový půdorys, právě probíhá rekonstrukce. Střecha nová, štíty opravené, otevřenými dveřmi zdálky nakukujeme dovnitř, kde probíhá čilý stavební ruch. Zámeček je obecním úřadem a docela na nás dělá dojem. A ještě víc areál před ním. Na prostorné návsi trčí jako mohutná tříska zabodnutá do země ukazatel velkých slunečních hodin. Když slunce zřídka vykoukne zpoza mraků, kontrolujeme, jestli jim jdou hodiny dobře. Jdou. Nejen hodiny, ale i ukazatel ročních období. (Jen nevím, jak přetáčejí hodinu v letním období.) Chvíli tu trávíme a všechno to zkoumáme.
Zámeček, který jsme zachytili zrovna ve stadiu metamorfózy.
Náves s (za mě) moc vkusně vyřešeným veřejným prostorem.
Datum v dlažbě jsme trefili skoro na den přesně. A fakt zrovna na tu linii dopadal stín obruče (v pozadí). Tož pěkně to mají seřízené…
Cestou k soustavě rybníčků a hradisku se kochám domy u cesty. Většina je zrekonstruovaných, vyzdobených, udržovaných. Tudy je radost chodit. Soulad, harmonie. Na člověka padá klid a mír… Hradisko obcházíme, pak po strmém svahu stoupáme na vrchol, kde vlastně nic není. Ani vyhlídka, ani naučná cedule či něco podobného. Zatímco Milan sundává jednu vrstvu oblečení, já lovím krabku. Pak se vydáváme zpátky k rybníčkům, kde chvíli zevlíme. Po tomto nadechnutí se vyrážíme na jih směrem na Silůvky, odkud pak vede modrá už bobravskými lesy.
Na vrcholku hradiska, větvička vám naliská.
Milan se nemohl dočkat, až se napije portského. Vzal to proto rovnou z flašky. (Já vím, Milane, jen my dva známe celou pravdu.) 😀
Trošku jsme se zakecali a minuli asfaltovou odbočku k nádraží. Nevadí, mapy.cz ukazují nějakou pěšinku, vydáme se po ní. Po blátivé cestě pak přicházíme k původní asfaltce. Jenže ta je několik metrů nad námi a před sebou vidíme propustek vedoucí přes cestu a železniční násep na druhou stranu. Ujišťuju se, že tudy chceme jít oba, a vyrážím. Strop se uprostřed tunelu vtipně snižuje, boucháme do něj na střídačku hlavami. Na druhé straně stojíme mezi ohradou, křovím a náspem. Tuhle cestu bych z map asi vymazal, co to je?! Chce se nám obcházet pastvinu, ze které na nás hledí ovce ne nepodobné ovečce Shaun? Nechce. Takže? Takže po náspu šikmo přes klestí a větve. No ty brďo, to jsme si dali! Za křupotu a lámání všeho okolo vylézáme nahoru na koleje. Dostávám na rozloučenou ránu větví přímo do nosu. Nedaleko někdo porcuje pilou kmeny dřeva, takže bychom asi neslyšeli přijíždějící vlak, ale naštěstí je tu prostor široký.
Za dva metry zabočte nahoru aneb navigace podle map.cz někdy trochu zahapruje… (foto Milan)
Když už jsme tu, vezmeme to durch. Nořím se do propustku, abych se na druhé straně vynořil jako … pekařův císař? (foto Milan)
S pocitem úlevy se napojujeme na modrou, která tu začíná (a končí v Moravském Krumlově). Probíráme s Milanem všechno možné a cesta příjemně utíká. Zpestří nám ji hledači kovů (ve svahu, kde snad nikdy nebyla žádná tvrz ani něco podobného; podle Milana tu loni ztratili pětikorunu a teď ji hledají) a velká nádrž na benzin, kterou zkoumáme a přemýšlíme, za jakých okolností se sem mohla dostat.
Milan se tentokrát ukázal jako rebel. Nejdřív popíjení na veřejnosti, potom pohození nádrže do lesa…
V Hlíně, kde nemají kolem hlavní cesty chodníky (ale vypadá to, že na jejich stavbě zrovna pracují), si dáváme pauzu u rozhledny Vladimíra Menšíka. Je fryšno. Hodně. Po chvíli balíme a po cestě k červené mi vítr dává svou intenzitou pocítit, kam až je schopný zalézt. Stihnu si jen všimnout Dukovan a parádního výhledu do krajiny, pak už raději uhýbáme k zajímavému komplexu „Ve Špidlenách“, kde na příjezdové cestě lámou túje ten vlezlý fičák.
V Hlíně z toho mají slušný holubník, někdo si zavolal na pomoc i Policii ČR.
Rozhledna Vladimíra Menšíka. Slušně tu tentokrát foukalo.
Střídavě sněží, fouká a vylézá slunce (i když to poslední vzácně). Takové typické listopadové aprílové počasí. Popisuju Milanovi výlet s dětmi do Londýna, cesta zase příjemně ubíhá. Na chvíli se ve sněhových krupkách ukrýváme do zajímavého minikiosku. Napadá nás s Milanem stejná věc – dalo by se tu přespat? Nazval bych to zvláštní odrůdou „nemoci z povolání“ – jak člověk chodí a přespává v přírodě, chtě nechtě pak z toho pohledu zvažuje a hodnotí podobná místa jako tohle. Po další chvíli přicházíme k pomníčku a většímu altánku, kde končí naučná stezka, po které jsme šli (a kde jsem si vůbec poprvé všiml, že jsme po nějaké naučné stezce vlastně šli). Přijde mi, že v létě tu snad může být i nějaké sezónní občerstvení.
Někdo to tu pojmenoval „Na Vopici“.
V místech, kde končí modrá a my se napojujeme na žlutou, si všímáme turistického směrovníku, kde dvě z tabulek nesou letopočet 1979, ta hlavní dokonce 1976! Přitom vypadají víc než zachovale, ani bližší průzkum zadní části nenapovídá nic o stáří cedulek. Zajímavé, začnu si na cestách všímat, jestli někde potkám ještě starší. A vůbec by mě zajímalo, kde u nás stojí nejstarší směrovník…
Musíte uznat, že cedulky na pohled nevykazují stáří 44+ let. (foto Milan)
Odtud dál prakticky už jen klesáme až do Tetčic. Fotíme si sochu Nepomuckého, která mě uhrane pokaždé, když Tetčicemi projíždím. U kruhového objezdu před nádražím Milanovi popisuju, jak takový kruháč vnímají různí závodníci.
Viděno na Facebooku (už nevím, kde přesně).
Procházíme novou zástavbou, Milan mi chce ukázat netradiční bydlení jedné známé svých známých. Dřevostavba vypadající jako energeticky soběstačný dům, před ní zaparkovaný karavan a elektromobil. Milan se diví, že ani po letech nemají dodělanou střechu. Namítám, že je nejspíš z biologicky rozložitelného materiálu a že jsme se tu vyskytli zrovna v okamžiku, kdy se prostě jedna generace … biologicky rozložila.
Sousoší Kalvárie se svatým Janem Nepomuckým v pozadí.
Mám takové tušení, že tady nejsem naposledy a příště se mnou budou i mí kluci s koloběžkami a koly.
Přes koleje a kolem rozpracované trati přicházíme do Rosic. Kolem bytovek, kolem Bobrůvky a šup, už je tu nádraží. Vzduchem zavane odér vycházející z kuchyně blízké restaurace, ale nejdeme na pivko, Milanovi za půl hodinky odjíždí vlak. Dívám se na idos, mně odjíždí za další půlhodinu. Na nádraží ale už postávají další cestující, proč tak brzo? Jdeme se ještě podívat před nádraží, když nečekaně přijíždí vlak od Třebíče. Zrada! Měl zpoždění, což nebylo přes idos vidět. Nestihl jsem ho, a tak čekám se svým souputníkem, až mu přijede jeho spoj. Rozlučka, já ještě likviduju zásoby jídla a pití a už taky sedím ve vagonu a šinu si to na hlavák. Už za tmy sedám na osmičku a fičím domů, do tepla.
Rázovitá představa kusé koleje v Rosicích.
Později si navzájem potvrzujeme, že se Blindtrip k oboustranné spokojenosti povedl. Tak ahoj v dalším roce!