Blindtrip XIV – Nedvědice-Lomnice

24.6.2023

          Konečně se zadařilo sladit termíny a my mohli po delší odmlce (pro Blindtripy docela nezvyklé) vyrazit naslepo za dnešním překvapením. Sraz na nádraží, nákup lístku i výběr kandidáta na stopování proběhly hladce, a tak se vezeme vlakem směr Tišnov. Já se kochám novotou interiéru (je to jedna z těch nových souprav pořízených krajem, která nemá oddělené vagony a která je pojmenovaná po odrůdě vína pěstované na jižní Moravě. Bohužel jsem si nevšiml, v jaké odrůdě jedeme my. Po cestě jsem viděl několik dalších, tam jsem zaznamenal Veltlínské nebo Müller Thurgau…)

          Cestu vyplňujeme výměnou poznatků, a i proto nám rychle uteče. Paní (sledovaná osoba) vystupuje přímo v Tišnově. Rychle si přehrávám, kudy bychom mohli dnes vyrazit. Přes Klucaninu už jsme se jednou vydali, napadá mě dojít kolem Svratky k přehradě. Ale pozor! Milan hlásí, že osoba přestupuje na lokálku. Ha! Kam to jede? Směr Bystřice nad Pernštejnem. No tak krása! Tam je krásně všude!

          Jedeme kolem Svratky, mně naskakují vzpomínky, jak jsem tudy šlapal okolo této řeky. Tudy jsem šel. Tady jsem se zastavil. Tady všude jsem byl! … Paní (oblečená v turistickém – proto jsme si ji vybrali) končí svou cestu v Nedvědici. Nu a my také. Po chvilce studování mapy před nádražím se rozhodujeme vyrazit po modré, navázat na žlutou a dojít lesy do Lomnice.

          Hned za Nedvědicí se cesta šplhá zarostlou, sotva patrnou pěšinou do příkrého kopce. Rozcvička na zahřátí. Fouká tu a poprchá, takže se to vlastně hodí. A nakonec se z toho vyloupne hezký úsek, který vyústí na velkou louku. Fotíme výhledy, a když se pootočíme, jsme na úrovni Pernštejna, který je odtud pěkně vidět. Zajímalo by mě, kolik lidí o tomto místě a pohledu na hrad ví.

          Pěšina pokračuje lesem, podlézáme padlé kmeny a přeskakujeme balvany. Docela nečekaný terén, ale nakonec – jsme na Vysočině, že. Jde o úsek Via Czechia, takové české obdoby trailů. Až mi začíná vadit, kde všude na to člověk narazí.

          Ve Skoroticích deštík přidává na intenzitě, schováváme se proto na chvíli v malé budce sloužící jako čekárnička pro autobusy. Otevíráme portské (už tradiční tekutina na našich cestách) a po chvíli vidím jít maminu s dvěma náctiletými kluky v plné polní. Nějak mě to zahřeje na srdci. Člověk takové lidi moc nepotká, a když je to navíc ženská, co za to očividně umí vzít a troufne si na výšlap s dvěma kluky, tak smekám.

          Po cestě nahoru nad vesnicí ukazuju Milanovi barák, který jsme kdysi plánovali koupit, ale z více důvodů z toho sešlo. Po chvíli narážíme na zvláštně ohnutý strom a bádáme nad tím, jestli se dá narovnat. Dokonce to i zkoušíme. Ale nic, strom si pořád leží svou.

          O kus dál v lese nás čeká příjemné překvapení. Při výstupu po cestě si říkám, proč proboha někdo dělá hrazení z takových obřích kmenů. A on se nám vyjeví úplně fungl nový rybník. Není kolem dokola zarostlý, dokonce to vypadá, jako by se na něm ještě dodělávaly detaily. Mají tu i krásný přístřešek, kde něcojakoobědváme a trávíme čas během další přeháňky.

          Když se na hladině přestanou dělat kruhy, vyrážíme dál. Nebezpečně blízko tu zní motorová pila. Přemýšlíme, jestli nás dřevorubec uvidí, ale nakonec uvidíme muže středního věku ořezávajícího soušky u cesty. Mávne na pozdrav. Hned nato vstupujeme na překvapivě širokou a upravenou cestu směrem na Sýkoř. Líčím Milanovi zážitky z nedávné návštěvy leteckého dne v Pardubicích a za mého vzrušeného monologu dorážíme k hájovně, kde se skví pohlaví Járy Cimrmana. Abyste rozuměli – je to vlastně busta, znázornění mistra po hlavu, čili pohlaví. U cedule s podrobnějším popisem si říkáme, jestli to nebylo dělané trochu na sílu.

          Protože jsme kousek od vrcholu nejvyššího kopce v okolí, rozhodujeme se jít podívat k televiznímu vysílači. Tak objevujeme vrcholovou krabku pro cyklocyklisty, což ovšem zjišťuju až po listování deníkem, který byl uvnitř. Raději se proto vracíme zpátky a pokračujeme k blízkému přístřešku, kde se můžeme pokochat výhledem na Alpy. Paní si to tu taky fotí a při tom vykládá, jak jim kdysi patřilo vedlejší pole (toho času zarostlá louka).

          Do Lomnice nás vede stezka Járy Cimrmana. Potvrzuje se, že některé informace jsou podle nás opravdu hodně umělé a násilně rádobyvtipné. Později se ale dozvídáme, že na projektu začali dělat už v 80. letech minulého století, a bereme proto naučnou stezku pro její historii trošku na milost. Nad Lomnicí se kocháme výhledem na pole a lesy (hle, tam v dálce se koná nějaké hasičské odpoledne, možná závody). Z kopce k městečku jdeme úvozem po krásné a podle kamení staré cestě.

          V zatáčce u sběrných surovin se rozhodujeme pro přepadení Lomnice obchvatem zleva, což se ukazuje jako dobrý nápad. Sbírám ještě odpad z příkopu a už dorážíme do obce. Tady pomník obětem náletu, tamhle památníček dobrovolnému hasiči, který tu utonul při zásahu při povodních. Židovský hřbitov schovaný v nenápadném svahu nás překvapuje svou velikostí. Důkladně ho procházíme, ty kamenné desky mají něco do sebe.

          V centra po vyfocení velkého kostela a kašny obcházíme všechny dva otevřené podniky. V jednom nevaří, v druhém taky ne, ale protože už máme dost, dáváme si alespoň pivka. Přemýšlíme, jestli se přiblížit busu směrem k Šerkovicím (podle Honziny jsme o nic nepřišli, je to jen asfaltová cesta), jestli ještě nesejít po zelené ke Svratce do Borače, ale přemlouvá mě Milanova apatie, a tak padá rozhodnutí počkat na spoj do Tišnova ve stínu lomnického hospodského štítu. U dalšího pivka probíráme marketingové možnosti fiktivního mikroregionu, v kterém by se nacházely vesničky jako Zhoř (tu objevuju na mapě kousek od Lomnice a je inspirací pro tuhle debatu), Zhebni, Skoč, Oběs atd. Nakonec se, puzeni hladem, ještě přesouváme na malebné náměstíčko V Židech, kde si přece jen dopřejeme bohatou krmi, a s plnými břichy se dovalíme na autobusové nádražíčko, odkud zamíříme do Tišnova a posléze vlakem do Brna.

          Já to miluju. Počtrnácté a pokaždé plno překvapení. Ať nám tyhle cesty ještě chvíli vydrží!

 

<<< Blindtrip XIII