Blindtrip XIII – Mutěnice-Starý Poddvorov-Nový Poddvorov-Čejkovice

3.12.2022

        Tentokrát jsme na trip vyrazili v poněkud rozšířeném vydání. Vykládal jsem totiž o Blindtripech kamarádovi Honzinovi, který projevil zájem něco takového podniknout. A navíc se chtěl zúčastnit i můj starší synek Matěj, se kterým jsem už udělal podobný výlet sólo, ale co si budeme… Chlapská banda je chlapská banda a on toho chtěl být součástí…

        Takže se v sobotu po osmé scházíme postupně v hlavním nádražním vestibulu. Jsem rád, že jsme to stihli, protože Maty dle rodového zvyku vyrazil sbalený na poslední chvíli, a s jazyky na bundách jsme akorát doběhli na zastávku. Až děti odrostou, tyhle shony mi nejspíš nebudou chybět…

        Při čekání na Honzinu a Milana sledujeme skupinky lidí i jednotlivce. Stojí tu voják v uniformě z napoleonských válek. Maty dostává nápad sledovat právě jeho. Mně se ta myšlenka líbí, popravdě jsem si říkal, že by mi nevadilo, kdyby nás osud zavál někam ke Slavkovu, kde zrovna probíhají napoleonské slavnosti. Ale vojáček mizí dřív, než se všichni sejdeme a než se dohodneme, jak to uděláme s jízdenkami. Moje IDS JMK platí o víkendech jen pro dva dospělé, takže Honzina si musí koupit za plnou cenu. Což mu moc nevadí, protože pak stejně pokračuje do Náměště nad Oslavou, takže lupen využije.

        Po těchto logistických hrátkách necháváme Matyho vybrat, koho tentokrát budeme sledovat. Relativně rychle vybírá staršího pána s kytarou, respektive skupinku důchodců, ke které patří. Sedají na vlak do Olomouce, který projíždí celou Moravou a který jsme měli tu čest už několikrát poznat při jiných jízdách. Vlak je docela zaplněný, i přes nepřízeň počasí (v noci trochu nasněžilo, mrzne a fouká) vyrazilo na cesty dost lidí.

        Sedáme tak, abychom skupinku viděli vysedat, načež se nám skupinka posouvá jinam. Ale nevadí, stěží, ale přece, ji pořád vidíme. Navíc vysíláme na kontroly Matyho. Ten se před Zaječí vrací s informací, že se dotyční chystají vystupovat. Tady, v polích? Uf, co tu budeme dělat?

        Jenže – jako už poněkolikáté – nás duch Blindtripu nenechává ve štychu. Jednou si za svůj skepticismus budu muset nafackovat… Banda důchodců hned přesedá (spolu s dalším kvantem lidí) do přistaveného motoráčku. A namačkaní v uličce vyrážíme na poznávačku po místních vesničkách a vinohradech. Vlak romanticky háže, beru to vážně a raději se pevně držím. Milan přemýšlí, že jediné madlo v dohledu je záchranná brzda. Vykládám borcům vtip o Spartě, načež si všímám, že uvnitř vlaku sedí hromotluk s logem tohoto fotbalového klubu na triku. Diskutujeme, jestli ten vtip říkat i jemu.

        Pouť nakonec končíme v Mutěnicích. Parta agilních důchodců hned mizí v místní hospodě. Honzina má stejné chutě, ale Milan by rád vyrazil. Ještě nad mapou domlouváme, kam se vydáme. Vidíme, že jsme tu už jeden výšlap s Milanem loni v podobném čase končili. Trasa narýsována, vyrážíme. Uvažujeme ještě nad přejezdem blíž k centru Mutěnic, ale motorák, ač nastartován, nevykazuje známky toho, že by se měl rozjet (nemá ho kdo řídit, místo mašinfíry je prázdné – pohráváme si s myšlenkou, že si do hospody odskočil na škopek).

Tady by mohlo platit: „Zastavujeme, kašleme na zpoždění,“ aneb Viděli jste někdo mašinfíru?

        Když se rozejdeme směrem k Poddvorovům, motoráček se s troubením rozjede. Přecházíme Mutěnice okrajovými uličkami. Zaujme kemp pro karavany v prodloužené zahradě do polí. A nápis na cestě před jedním z domků, který vytvořila místní chasa. Nejspíš někomu, kdo se nechtěl moc družit.

Takhle to dopadá, když se obyvatel domu „neka“ s místní chasou. (foto Milan)

        Pak už zaplouváme mezi vinohrady, do kopců a kopečků. V polích je hodně fryšno, strkáme ruce do rukavic a kapes, nasazujeme čepice, utahujeme kapuce. Maty co chvíli pije, což nás trochu zdržuje od dosažení okraje lesíku, kde by mohlo být trochu mírnější počasí.

Vzhůru do polí, luk a strání… (foto Milan)

Tohoto křížku jsem si poprvé všiml až na Milanových fotkách. Jinak jsem se v téhle fázi většinou kryl před větrem. (foto Milan)

        Přesto se nám jde po červené turistické cestě značené jako „T. G. Masaryka“ dobře. Necháváme za sebou stopy v malé vrstvě sněhu, bavíme se o všem možném, dávám k dobru příhody ze života a ze školy. Starým Poddvorovem (dříve „Potvorovem“) klesáme dlouhou ulicí až ke kostelu svatého Martina, zasvěcenému patronovi obce. Zajímavý objekt, zajímavé umístění v rámci vesnice.

Netradiční architektonický styl u církevní budovy.

        Na začátku Nového Poddvorova vidíme kůly spojené šňůrami, na kterých vlají fáborky. O kus dál v polích je vybraný široký pás zeminy a na ní postává odpočívající stavební technika. Z cedulí zjišťujeme, že se tu staví plynovod.

Překvapilo mě, jak široký pás zeminy se při stavbě plynovodu obnažuje… (foto Milan)

… a nás všechny, že tu pracují Němci, Italové a mají tady dokonce krizový „meeting point“ – místo setkání.

Nemohoucí Maty žádající si pauzu… Dívej, kámo, ta rozhledna už je v dohledu. (foto Milan)

Krátká pauza proběhla u studny stojící na místě obcí vykoupeného a zbouraného statku.

Znáte je – takové ty typy, co pořád hledí přes plot nebo z okna.

        Obcí procházíme k rozhledně Na Podluží. Za posledními baráky se do nás zase opírá vítr. Maty, kterému věřím jeho těžké boty, v nichž není zvyklý chodit, a který by si už rád odpočinul, protože pořád šlapeme, si cestu „zkracuje“ přes pole přímo k rozhledně. Pozorujeme ho z cesty. Za chvíli má místo bot bakule mokré hlíny, což mu cestu jistě nezjednodušuje. K rozhledně nicméně docházíme prakticky současně a Maty, poučen tímto cvičením, pak s námi z rozhledny odchází po zpevněné cestě. Inu, některými lekcemi si člověk musí projít sám.

Zatímco Maty to vzal přes pole a během chvíle si vyrobil bahnité sněžnice… (foto Milan)

… my si pohodlně (čili za studeného větru) kráčeli k rozhledně po asfaltce. (foto Milan)

        Rozhledna se mi líbí. Sice je to taková ta kovová montovaná rychlokvaška, která nemá s okolním prostředím vzhledem ani materiálem nic společného, ale tak nějak mi sem zrovna na naše dnešní rozpoložení sedí. Než na ni vylezeme, pročítáme si cedule o vzniku ropy. Informace jsou podané příjemnou formou komiksu. V areálu rozhledny je i exponát těžebního zařízení, prodejna suvenýrů a občerstvení a (zavřené) záchodky. Dokážu si představit, že v létě je to tu (kromě všudypřítomných cyklocyklistů) docela příjemné zastavení.

Po zjištění, že se ta červená část nazývá kozel, jsem – nevím proč – dostal chuť na pivo.

Zvláštní, ale dneska mi ta umělá konstrukce (rozumějte žádné dřevo) nevadila. Snad si na to nezvyknu!

        Vydáváme se nahoru. Zábradlí je nízké, schody i plošina jen z hliníkového roštu. Maty nahoře váhá a ptá se, jestli nás to udrží (plošina do prostoru přesahuje schodiště). Nicméně nahoře solidně fičí, viditelnost je nízká, prozkoumáme rychle okolí a vydáváme se do tepla dolů.

S výhledy a orientací v krajině je to těžké, když je infotabule vybledlá a okolo vás mlžný opar.

Ale i krátké vzdálenosti nabízejí zajímavé krajinné prvky. (foto Milan)

        Po osvěžení (mimo jiné z bonboniéry, kterou Milan dovezl na důkaz díků za pohlídání batohu, o který jsem pár týdnů doma zakopával) se vracíme zpátky do Nového Poddvorova. Honzina totiž nadhazuje další cíl mezipřistání a my souhlasně přikyvujeme. Jde o starý větrný mlýn. Po cestě míjíme rozpadající se maringotku, nejspíš nouzový příbytek pro hotaře nebo pocestné. Kousek odtud je krásný výhled na svahy vinic. Stáčejí se okolo dna, na kterém je pásmem stromů odděleno několik dalších řad vinohradů. Tady bych to jednou rád viděl i na jaře nebo v létě.

Tady by mě asi bavilo jednu noc přespat… Musel bych ovšem před tím vynosit tu tunu plastových lahví, co se tam povalovala.

Specifická krajina jižní Moravy. Jsem rád, že se k ní opakovaně vracím. (foto Milan)

        Cestu k mlýnu si krátíme hádací hrou vymyšlenou Matym. Při ní se dozvídáme, že některé ryby mají (podle Milana) plíce, případně máme hádat Matym myšlené zvíře ze severního Kazachstánu, což nás trochu přivádí do rozpaků. Hra nám vydrží docela dlouho, ale před Čejkovicemi se hádáním Čupakabry začíná rozpadat.

        Napřed ale k mlýnu. Stojí na krásných kopečcích připomínajících, že na území severně odtud se rozkládá takzvané Moravské Toskánsko. Zvlněná krajina plná fotogenických kopečků. To mě zpětně přivádí na myšlenku, kterou jsem kdysi zachytil při čtení některého z cestopisů, jestli někde v cizině pojmenovávají území po nás. Mají třeba v Itálii Toskánskou Moravu? Mají v zemi helvétského kříže Švýcarské Česko? V Africe Saharskou Moravu? A co Litovelské Pomoraví? No dobře, to už není vtipný. I když i tady by se dalo najít – Benátská Haná.

Skoro jako výchozí tapeta ve WinXP. (foto Milan)

        Mlýn byl zrekonstruovaný, do areálu je volný přístup, jen to máme bez průvodce. Ale to nám nevadí, chodíme okolo a kocháme se tou vymožeností. Z mlýnu trčí obří kláda. Když byl mlýn původní a celý otočný, sloužila k tomu, aby se s budovou mohlo otáčet podle toho, jak fouká vír. Takhle byli naši předkové fikaní.

Pohled skoro z ánfasu…

… a zezadu. Mlýn s ocáskem… Musela to být paráda otáčet celou budovou.

Na jednom z rozcestníků nás zaujalo stáří hlavní cedulky – rok 1992. Napadá mě, jestli někde v depozitářích KČT existuje archiv značek? (foto Milan)

Modlíme se k rozsypaným sušenkám. (foto Milan)

        Vcházíme do Čejkovic a já si vybavuji, že jsme tu kdysi parkovali, když jsme přijeli na den otevřených dveří ve firmě Sonnentor. Tehdy jsem s otevřenou pusou procházel výrobou a hleděl na to, jak se vyrábí pytlíkové čaje. V obci je docela rušno. Templářské sklepy tu mají jakousi čertovskou akci. Počkáme, až se vyřeší dopravní situace, a uhýbáme do malé uličky vedoucí kolem hřiště k domu, kde „rostl“ T. G. Masaryk. Maty zkoumá, jak se dostat dovnitř, zbytek osádky pořizuje pár fotek.

Nevinně vinná ulička v Čejkovicích.

Zastrčený dům v boční uličce. Dům, ve kterém T. G. Masaryk trávil nějaký čas,…

… kde „rostl“.

        Protože už máme hlad a jsme vším tím fičákem promrzlí, bereme to ulicemi k restauraci, která se nachází u místního fotbalového hřiště. Sice otvírají za čtvrt hodiny, ale pouštějí nás dovnitř. Dáváme pivka (teda Maty džus), česnečky a smažák. Spoj nám jede pohodlně za hodinu a půl od kovárny, kde Tři sestry určitě nebyly. Dohodli jsme se, že pro dnešek stačí. Našlápli jsme v tom podmračeném a větrném počasí 17 kilometrů, což je hlavně pro Matyho obdivuhodné, uvědomíme-li si, že to ušel v těžkých zimních botách, které předtím nikdy neměl na sobě.

Dva totemy – vpravo turistický, vlevo církevní.

… a v detailu. Poctivá práce… (foto Milan)

… což se nedá říct u tohoto domu. (foto Milan)

        Bez problémů se dostáváme do Čejče a odtud plným autobusem do Brna. Honzina cestu prospí, stejně jako Maty. Milan prohlašuje, že dnes by měl na brněnské nádraží přijet historický vlak. Dávám echo domů, aby přijela Romča s Kubou. Časově to vychází tak, že se stihneme všichni na příjezd mašinky a starých dřevěných vagonů podívat, a když kluci zmizí ve svém vlaku směr Třebíč/Náměšť nad Oslavou, já s rodinkou se vrátíme a detailně si tuhle starou ufuněnou krásku ještě zblízka na peróně prohlédneme. Třešnička na dortu.

Lokomotivě se podařilo solidně začoudit i prostory hlavního vestibulu. Ale na tvářích měli lidé jen úsměvy.

        Vandr to byl suprový, viděli jsme na malém prostoru spoustu zajímavého a užili si to v tomto složení všichni dohromady. Někdo by si mohl třináctku vyložit jako krajně nešťastné číslo, každopádně nám se vše povedlo. Vždyť my si to umíme udělat hezký všude. Už aby tu bylo jaro a s ním další výšlapy!    

<<< Blindtrip XII