Blindtrip XI – Odrůvky-Rozstání-Baldovec-Holštejn-Šošůvka-Sloup-Moravský kras-Blansko

7.-8.5.2022

         Tenhle Blindtrip byl nadstandardní z více důvodů. Slavili jsme načnutí druhých blindtripových gum, jako záminku jsme si zvolili oslavu mých kulatin, jednalo se o druhý Superblindtrip (rozuměj vícedenní) a hlavně… Hlavně jsme si to naprosto užili se vším, co k tomu patřilo!

         Začátek byl z pohledu Blindtripů netradiční. Nepotkali jsme se na nádraží, ale už v pátek u nás doma. (Pro jistotu ještě Milan večer dojel jiným trolejbusem na jiné místo, aby to nebylo všechno tak jednoduché. Poté, co jsem se logistiky chopil já, už k podobným excesům nedošlo.) Milan totiž navrhl, že přespáním u nás se ráno urychlí příjezd na nádraží, tudíž budeme moct vybírat z jiných spojů, než obvykle vybíráme.

         A tak se i stalo. Na nádraží jsme byli kolem sedmé, kdy odtud v krátkých intervalech odjíždělo několik spojů. Na výběr byl Šumperk, Vídeň a další vesnické destinace. Váhali jsme mezi skupinkou starších turistů, dvěma sportovně oblečenými holčinami, případně párem důchodců s nordic hůlkami. Vyhrála to skupinka. Když jsme sledovali, do jakého vlaku sednou, viděli jsme po příchodu k vlaku v jednom z vagonů sedět i ty dvě holčiny, takže to nakonec bylo všechno koncentrováno ve spoji jedoucím do…. Jeseníků. Zastávkou na trase byl v Jihomoravském kraji Vyškov. Po vysvětlení průvodčím jsme měli možnost ještě vysednout i v Ivanovicích a Němčicích. Což, jak jistě uznáte, je z bláta do velké louže, takže jsme raději vystoupili ve Vyškově.

         Rozhodně nebyl plán zůstat ve městě, a tak jsme z možných busových spojů vybrali ten jedoucí na západní stranu vojenského újezdu Březina. U turistické mapy na zastávce jsem totiž vymyslel geniálně jednoduchý plán přechodu do Moravského krasu.

         Vysedli jsme v Odrůvkách a na kryté zastávce jsme pro jistotu dali malý gáblík a prohlídli zásoby v místní knihopoličce. Protože začalo jemně poprchat (to je tak, když Milan přiveze špatný počasí z Vysočiny na Moravu), rozhodl se můj spolucestovatel vyzkoušet nový tarp. Nahastrošil se do něj pracně, přičemž přestalo pršet. To Milanovi nezabránilo jít v té pláštěně ještě kus cesty přes pole. A fotit si všude se plazící šneky. Podezírám ho, že si vytváří šnečí fotoalbum (což mi později s vážností svou vlastní potvrdil).

         Kolem Panského mlýna jsme se dostali do Rozstání, kde jsme si z dálky prohlédli torzo větrného mlýnu a probrali zvláštní značky na silnici (dva bílé čtverečky dotýkající se jedním rohem). Jde o zaměření pro digitální snímkování, ale někteří spoluobčané si to už stačili vyložit po svém (např. jako značky pro invazi ruské armády) a jali se čtverečky zabarvovat.

         V místní Jednotě měli k mé velké radosti otevřeno, a tak jsem chvíli před zavíračkou nakoupil párek plechů a Milan k tomu slano k zakousnutí. Plánovali jsme v klidu sednout a dát pauzu u kostelíka, ale kupodivu tam nikde nemají lavičky. Tak jsme to vzali zadem na hřbitov (který je včetně budov docela velký), kde už lavička byla, a tak jsme tam chvíli strávili debatováním nad vším možným.

         Následoval terénně nezajímavý přesun po silnici do Baldovce. Milan si po cestě fotil různé křížky a pomníčky u cesty. A po příchodu k místnímu kamenolomu si neodpustil hýbat s volně přístupnými páčkami výsypníků, takže se z jednoho nakonec začal jemný štěrk sypat bez užitku na zem. Milan… Sice se později bránil, že páčku zase zatáhl zpět, ale jednak ji nezatáhl, a za druhé to ani dost dobře nejde, když je v mezeře už vzpříčený štěrk.

         O kousek dál nás zastavil na lesní cestě semafor. Schválně jsme čekali, jestli umí i jinou barvu než červenou, a po pár minutách nás přesvědčil, že ano. Když jsme procházeli úsek řízený kyvadlově z obou směrů semafory, říkal jsem si, jestli jsou lidi fakt tak blbí, že to vyžadovalo instalaci signalizačních zařízení. Nejde o nic zásadního, takový menší zářez do svahu v zatáčce, kde bych minimálně snížil rychlost na minimum. Ale pokud tam cyklocyklisté jezdí jak hovada, tak se nedivím. Možná to ale souvisí s blízkostí kempu, kde je v létě doprava asi frekventovanější obecně.

         Přicházíme do kempu Baldovec. Krásně upravený areál, nové chatky, velká lezecká stěna, ale hlavně otevřená restaurace! Sedáme a dáváme oběd. Cena byla docela nepoměrná výkonu. Chápu, že jsme v postcovidové době, inflace letí nahoru, všechno je drahé, restauratéři se potřebují zahojit, ale účtovat si za jídlo tolik v takovém koutě mi přišlo trošku nemorální. Nevadí, napravili jsme si dojmy hned kousek odtud v nově otevřeném lesním baru, který provozují místní dobrovolní hasiči. Narazili jsme tu na soustředěnou skupinku volejbalistek z Rousínova, které tu byly na soustředění. Přišlo jich dvanáct, sedly si na židličky kolem ohýnku a hrály si na měsíčky (sic!). Když chtěly od Milana vyfotit, zabil to dotazem, kde mají jahody… Po nich přišla paní, od pohledu úřednice, která zkritizovala stavbu načerno a okomentovala případné důsledky. Protože jsme ji docela ignorovali, případně oponovali, nechala toho a zase odešla. Asi si zaškodí víc až s razítkem v ruce. Nám tu bylo krásně.

         V Holštejně musíme určitě otestovat zříceninu, což se bez větších problémů daří. Počet lidí se zvyšuje, jsme na docela frekventované tepně. Výhled na pampeliškovou louku parádní, pod námi šplhající horolezci a spousta turistů pendlujících sem a tam za krásami naší země.

         Protože se pomaličku blíží večer, přemýšlíme, kde to zapíchneme. Holštejn jako takový je fajn, ale jednak dost na očích a jednak po okometrickém průzkumu neskýtá dost příhodných ploch na přespání. Proto se vydáváme do Šošůvky. Když šplháme do svahu, u jedné ze studánek zastavujeme a studujeme informace o tom, jak odsud vedli vodu dřevěnými trubkami na holštejnský hrad. Muselo to být docela velké dílo…

         Já v těchto končinách asi nikdy nebyl. Příjemně mě před Šosůvkou překvapuje zčásti zatopený lom. Zrovna z něj vylézá potápěč, prohazujeme pár slov, jsou tu prý okounci, na dně spousta lidského bordelu, a dokonce i raci. Jednoho takového mám štěstí pozorovat leza na kamenech u hladiny. Tasí na mě klepeta. Asi jako krab na přebalu cédéčka Fat of the Land od Prodigy.

         Padlo rozhodnutí zkusit vyhlídku Sloup, a pokud to nebude stát za to, zkusíme ještě pohledat jiné místo na přespání. Dorážíme sem ještě docela brzo a zevlíme. Místo si vybralo nás, takže se jednomyslně rozhodujeme přečkat tu zbytek dneška. Tady by nás asi ani Predátor nehledal. Taháme dřevo na oheň, jen jednou tu projdou živáčci, jinak máme plac pro sebe. Včetně (už poněkud zarostlé) vyhlídky na Sloup. Ale to nevadí, aspoň nebude ohníček tak zářit do dálky.

         Pečeme Milanovy špekáčky a kecáme o všem a o ničem. Čas ubíhá, slunce zapadá a nám je krásně. Milan trvá na poslechu specifické hudby 90. let, nakonec mu přání plním. On pak rozbaluje tarp, spacák i žďárák (nebral si vůbec karimatku) a bere místo na trávě u ohně, já se mačkám pod lavičky a střechu altánku. Nad ránem trochu poprchalo, což nám ani jednomu nevadilo.

         Ráno je nádherné. Budí nás řev ptáků a zvuky civilizace. Balíme a scházíme po svahu dolů do dědiny. Včera tudy šli i živáčci, tak to musí jít. Na malé křižovatce proběhne rozhodovací nemoc, nakonec to bereme po malinké pěšince přímo ze svahu dolů. Pěšinka končí a s polámanými stromy, kamenitým terénem a zarostlou loukou mizí i náš úsměv. Nakonec to dáme, vyflusne nás to u laviček přímo na asfaltku. Mno, jak už mám zvykem, kde je chvíli peklo, je pak i ráj. V obci mají otevřený obchod, kde dokupuju vodu. Sláva! Prodavačce říkám, jak je dobře, že mají i ve státní svátek v neděli otevřeno. Netváří se, že by s mou myšlenkou souzněla, tak přidávám, že je to fajn aspoň pro nás, zákazníky. Výraz se nemění, tak raději platím a vyzvedávám Milana, který si zaujatě prohlíží schránku pro poutníky na Svatojakubské cestě. Bylo v ní prý razítko do credencialu a další zajímavé propriety. Podle Milana je to do Santiaga ke svatému Jakubovi přes tři tisíce kilometrů, takže odhadem čtyřměsíční procházka. Oceňuje odvahu nebo odhodlání takových poutníků. Víme, že takoví „blázni“ existují. Když si přečtete Pěšky napříč Evropou od Nicholase Cranea, nahlédnete do duše jednoho z takových… Společně pak pokračujeme (ve srovnání s právě napsaným nicotnou) štreku po červené do krasu.

         U Sloupsko-šošůvských jeskyní žasneme nad tou krásou. A já ještě navíc i nad tím, jak se přání na takových vandrech plní. Říkal jsem si, že bych si dal po ránu na rozjezd kafe. A tady stojí u pokladen automat! Neváhám ani sekundu, vytahuju drobné a liju nápoj do sebe. Jak já jsem v tu chvíli spokojený!

         Sledujeme, jak se Sloupský potok noří do skal, aby se zase o kus dál vynořil. Kocháme se všemi nádherami krasu, jeskyně, skály, památníky, převisy. Je tu toho hodně… Některé jeskyně nemají ani jméno, ty krásnější pojmenovávám po sobě, ty méně krásně nechávám napospas Milanovi.

         Pod Macochou nastupujeme mohutné cik-cak stoupání ve svahu. Byl to nápor, ale výhled do Macochy nahoře za to stojí. Překvapují mě značky zákazu používání dronů. Milan navštěvuje toaletu a vrací se po půlhodině zpátky tak vysmátý, jak jsem ho snad po použítí WC ještě neviděl. Protože je tu plno lidí, navrhuju uvařit šlichtu v ešusu na vařiči. Vhodné místo nacházíme u Křenkova památníku. Ještě tu chvíli zevlíme, než se z přístřešku rozhodnou odejít dva mladší páry s dětmi. Ve vařiči stíhám osmahnout jen nakrájený špekáček s cibulkou a česnekem, pak plyn dochází. I tak se to dá jíst. Hostinec bude příště. Milan vypadá spokojeně, povedlo se mu složit a zapsat písničku, která, doufám, neskončí nikde v análech. Jeho názor ale je, že v době současného marasmu by to nevybočovalo z průměru, naopak by to mělo šanci na velký úspěch.

         Následuje už jen sestup ke Skalnímu mlýnu. A pak nezáživnou cestou, kudy do krasu přijíždějí auta, motorky – a co je nejhorší – i cyklocyklisté, kolem velkého areálu ČKD Blansko. Zdejší slévárna tu stála už někdy v 17. století. U vchodu zpoza závory obdivujeme odlité sochy (podle hlídače je jedna z nich Klement Gottwald) a stará děla.

         Spolu s Punkvou přicházíme do Blanska. Ještě se jdeme podívat na místní kuriozitu, co jsem nedávno viděl na fotkách a zdráhal se tomu uvěřit. U zatopeného lomu se totiž v létě koupou lidi a deky mají rozložené proklatě blízko vlakovým kolejím. Kouzlu docela ubírá fakt, že se tu koupe jen pár otužilců majících ručníky jinde, a také to, že trať je v tomto úseku směrem na Brno skrz rekonstrukci na rok rozkopaná a zavřená. Ale nakonec nás jakási lokomotiva na vedlejší koleji míjí.

         Na nádraží, odkud byl slavnostně vypraven vlak, kterým se prezident Edvard Beneš v roce 1945 vracel z exilu do Prahy, už jen čekáme na náhradní busovou dopravu do Brna. V autobuse si jakýsi maník postaví na zem starý monitor od počítače v kabele tak vtipně, že mu při každé zatáčce klepne přímo tou skleněnou částí obrazovky do boku autobusu. Po pár úderech se borec stojící opodál smiluje a zbytek cesty drží nohou monitor přiražený ke zdi.

         Počasí nám nakonec přálo, i když to na začátku vypadalo všelijak. Trip se hodně vydařil, já byl rád, že jsem si mohl projít krásné prostředí krasu a že jsem byl Milanovým průvodcem při jeho návštěvě Macochy, kam se dostal vůbec poprvé ve svém dlouhém životě.

<<< Blindtrip X

Blindtrip XII >>>