Blindtrip XXI – Strachotín-Mikulov

14.3.2026

         

          Protože se nám loni nedařilo sejít se tak často, jak jsme si představovali, domluvili jsme si dopředu tentokrát víc termínů. A tohle byl v krátké době druhý z nich. Klasicky jsme se sešli ve vestibulu (tentokrát Milan nečekal, až si nakoupím proviant) a dlouho, dlooouho jsme čekali, až se mnou vybrané objekty pohnou směrem k vlaku. Nechali jsme se v jeden moment vycukat a pustili se za jinou návnadou na nástupiště číslo dvě. Tam jsme ale zjistili, že by nás vlak dostal totálně mimo hranice kraje, a tak jsme se zase vrátili do vestibulu. Chvíli na to se klub starých turistů pohnul a dostal se na… nástupiště číslo dvě. Nevadí.

          I když je to celá skupinka seniorů, my máme v hledáčku jen tu jednu osobu (jako žralok konkrétní rybku v hejnu), které se tentokrát dostalo té cti, abychom ji následovali. Po chvíli k našim místům přistupuje kamarád Radek s dětmi. Známe se ze školky. Chvíli kecáme, ale pak ho dcerka přesvědčuje ke čtení Harryho Pottera, tak se vracím ke sdílení zážitků s Milanem.

          Vystupujeme všichni tuším v Šakvicích a měníme vlak za autobus. Ten nás veze do Strachotína, kde se skupinka turistů rozhodne vystoupit. Radek s dětmi pokračuje dál na Pálavu, kde má rodiče. My s Milanem se chvíli rozhodujeme, jestli se pustíme severně za skupinkou (asi mají v plánu projít vinohrady, protože žádný jiné signifikantní cíl v mapě nevidím), nebo si střihneme Pálavu. Milan nadhazuje ambiciózní plán dojít až k hranicím s Rakouskem, že budeme mít v historii Blindtripů po Slovensku zapsánu další cizí zemi. Mezitím se mi udělala chuť na pálavské kopečky. Tak vyrážíme.

          Přes hráz přecházíme za silného větru. Vlny na nádrži vypadají jako mořský příliv. Procházíme Dolními Věstonicemi, kde mají na náměstíčku docela vkusnou kašnu, a škrábeme se do kopce k Děvičkám. Postupně přibývá víc a víc lidí, což mě vede k tomu, že u směrovníku pod zříceninou usuzuji, že na ruinu samotnou se mi v takových davech nechce a raději se vydáme rovnou na hřebenovku k jihu. Ale ouha! Můj předpoklad, že všichni půjdou na Dívčí hrady a dál pokračovat nebudou, je mylný. Jižní Morava se dnes prostě vydala na Pálavu.

          I přesto se kocháme výhledy, čteme infotabule. Přicházíme na zajímavou zajímavost. Z jedné vyhlídky jsou totiž vidět Dolní Dunajovice. Člověka logicky napadne, že musí existovat i Horní Dunajovice. Jenže na místní mapě nikde v okolí vidět nejsou. Až když si je dáte vyhledat v aplikaci, ukážou se vám asi třicet kilometrů odsud směrem na severozápad nad Znojmem. Zajímavé. Hned mě napadá udělat vandr z Horních do Dolních…

          O kus dál se Milan dává do řeči s předákem hledačů kovů. Skupinka asi dvaceti lidí různě roztroušených po planině tu totiž pod vedením odborníků chodí s detektory a hledá starověké artefakty. My se po chvilce vydáváme po žluté (kterou tak stihneme projít od začátku značení do jeho konce, čili od stromu ke stromu) a modré oklikou ke Klentnici. A i když se v tu dobu rozpaluju nad Trumpem a celkovým světovým nastavením, a vítr zase znatelně duje a zalézá pod bundy, děláme výběrem trasy dobře (i když později na mapách vidím, že je modrá součástí Via Czechia, na kterýžto projekt mám docela alergii). Dostáváme se totiž ke skalním útvarům Martinka a Obří kámen. Součástí téhle přírodní výstavy je i Velký špunt – kámen, který se při pádu zapříčil mezi skalami. Masivní. Chvíli tu trávíme pojídáním proviantu a kecáním o všem možném.

          Modrá nás odtud zavede přes opuštěné lomy a výhledy na jižní Moravu k cestě na začátku Klentnice. Bereme to hned na začátku dědiny přes parkoviště a cestou mezi zahradami a vinicemi k příjemnému občerstvení – v soukromé zahradě tu stojí malá bouda, v níž točí pivko a mají základní sortiment „na zakousnutí“. Milan se mě ptá, jestli chci vyšlapat na Sirotčí hrádek, a já říkám ano. Nevidím důvod, proč ne. Jednou jsme na Pálavě, tak to tu prolezeme z kopečku na kopeček… Někde při výstupu mám déjà vu s jedním psem. Ale Milan mě hned usměrňuje, že je to jiný pes než ten, kterého jsme před desítkami minut viděli. Všude tu rostou kvanta sněženek a fialek. Tak moc, že je vzduch jejich vůní místy přímo nasáklý.

          Pod Sirotčím hrádkem nás překvapuje udržované fotbalové hřiště, docela obtížně dostupné pro místní nebo i hráče hostů. Představuju si, že hostujícím zakážou dojet autem po kostrbaté cestě až ke hřišti a přinutí je tak vyšlapat kopec – takové morální deptání ještě než zápas vůbec začne…

          Přes Stolovou horu jdeme krátkou hřebenovku. Zkouším čurat, ale vítr mi v půlce proud láme do pravého úhlu. Takový je dneska fičák! Nechtěl bych být dneska směrovníkem, který se pod nápory větru znatelně třese.

          Krásnou a vymazlenou cestičkou vedoucí k silnici scházíme z kopce kolem různých lomů, které mají svá nejlepší léta za sebou. U silnice si dáváme krátkou pauzu na lavičce, a pak jdeme širokým travnatým pásem mezi ní a vinicemi až ke Kočičí skále, kde objevuju docela dost rostlinek hlaváčku. Chvíli se kochám, pak si zkracujeme cestu přes vinohrady, načež zjišťujeme, že plot nás dál nepustí, i když hned za ním vidím stezku, po které jsme původně měli jít. Křižovatka a jedno blbý rozhodnutí. Nevadí, díra v plotě to jistí a už jsme tam, kde jsme měli být. U cesty potkáváme zvláštní betonovou konstrukci a řešíme, k čemu to slouží. Přijde mi to jako držák na nějaké potrubí. Ale že by mělo vést zrovna tudy?

          Potkáváme mladou ženu, která si trhá fialky a u toho si zpívá. A tak se dostáváme až k hranicím města Mikulov. Shodujeme se na tom, že máme ještě dost sil a času, a proto si zajdeme až k rakouským hranicím, městem zatím jen procházíme. Místní knihkupectví má překvapivě otevřeno. Na náměstí hraje živá hudba, lidé už posedávají po kavárnách, panuje příjemná jarní atmosféra. My pokračujeme kolem pizzerie, kam se na dobré jídlo zastavuju s rodinou skoro pokaždé, když jedeme z nějakého většího výletu z jižní Evropy. Všude jsou lidi, i na polňačkách a cestách, kde by mělo být mrtvo.

          Dostáváme se k železničnímu přejezdu a zarůstající cestě, o které se dohadujeme, jestli byla původní cestou do Rakouska, nebo nějakým přivaděčem na bývalou celnici, nebo co to kruci bylo, než se to stalo zarůstající džunglí a odstavnou plochou pro kamiony.

          Přes políčko a kolem frekventované cesty se dostáváme na most a několika kroky se ocitáme v Rakousku. Tak jo, druhá (a nejspíš poslední) cizí země v rámci Blindtripů navštívená. Milan má radost, já se v tom provozu necítím moc dobře, takže pořizujeme pár fotek a vracíme se po polích a cyklostezkách do města, kde sedáme na moc dobrý pivko a krátíme čas, protože bus tu nejezdí moc často. Což mi zrovna dnes moc nesedí, protože mám s Romčou večer domluvený koncert v Kouřícím králíkovi a chtěl bych ho stihnout. Proto v Brně vyskakuju hned u Ústředního hřbitova a peláším cestou necestou domů (ujíždí mi šalina a nastávají další peripetie, ale to je jiný příběh). Milan busem pokračuje na hlavní nádraží a nakonec všechno končí tak, jak má.

          Kdysi jsem podobnou trasu šel v rámci Bahnotripů celý víkend, dneska jsme to nalehko zvládli na pohodu za den (i když na tom koncertě jsem byl nakonec docela unavený a část jen pasivně proseděl). Ale stálo to za, Pálava je pěkná vždycky!

 

<<< Blindtrip XX