Den první – pramen-Rokytnice nad Rokytnou-Kojetice

        Je to tu! Týdny příprav a studování materiálu se zhmotní v sérii dalších zápisků. Tentokrát o ne tak známé řece Rokytné. Jako je na horách třetí den zdravotní, i já zvolil pro třetí ročník poněkud víc relaxační pochod. Tedy začněme…

 

        Začátek byl neobvyklý. Na místo začátku jsem se dostal jízdou přímo ze skautského tábora, kde jsme nechali svému osudu dvě ze tří našich dětí. Po cestě jsme ještě vyzvedli Milana, který sice plánoval jít se mnou celý vandr, ale člověk míní, život mění. Takže se mnou šel nakonec díky nástupu do nové práce jen první část cesty.

 

        Auto odstavujeme na polňačce asi dvě stě metrů od místa, které je značeno jako pramen. K němu se dostáváme zarostlou pěšinou mezi poli. Vítá nás několik cedulí, chatrná lavička a hrníčky, mimo jiné ten od České televize, která tu kdysi natáčela jeden ze svých dílů „Zpátky k pramenům“. Kdesi jsem se dočetl, že Rokytná pramení na náhorních pláních západně od Třebíče – já si teda náhorní pláň představuju poněkud jinak. I té vody bych se raději nenapil, umístění v polích neskýtá naději, že by byla zdravotně nezávadná.

 

        Po sérii fotek se loučím se zbytkem rodiny a vyrážíme s Milanem po pravém břehu toku. Mno, toku… Moc vody v zarostlém korýtku vidět není. Milan to u pramene prozkoumal důkladněji, já mezitím bez hledání našel kešku a místo průzkumu stavu vody logoval nález.

 

        Dostáváme se po chvíli k silnici, tu přecházíme a řešíme, kudy dál. Ptám se místních, kteří na zahradě skládají plážový stan pro děti, kudy se vydat dál. Zarostlé břehy bez pěšin nás nelákají. Nakonec to vyhrává varianta jít po cestě, ale v momentě, kdy znovu křížíme Rokytnou, pouštíme se střemhlav polem napříč. Jdeme ve vyjetých pásech, fotím si stojan na kola (v reálu krmelec) a docházíme k poldru, který stál šest milionů korun, měl by bránit lokálním povodním, přičemž ani jeden z nás netušíme, k jakým povodním by tu mohlo za ty dva kilometry toku docházet.

 

        Přicházíme do Rokytnice, kde zcela neplánovaně dáváme každý dvě pivka a zasekáváme se v místní hospodě spojené s koupalištěm. Běhá tu manažer skupiny Bagr (ne že by mi to něco říkalo, to jen zná Milan), chystají tu lavičky na letní kino a Milan dostává od starších lidí z Třebíče originální BOPO igelitku. Inu, to jsou ty malé radosti, kterých ne každý cenu zná…

 

        Procházíme Rokytnicí a jen tuším tok říčky, který je tu sveden pod zem. Narodil se tu Antonín Hobza, právník a profesor mezinárodního práva. V roce 1917 byl jmenován řádným profesorem v oboru mezinárodního práva, a to jako první v celé monarchii. V roce 1922 uspořádal v Praze mezinárodní kongres věnovaný leteckému právu, načež vytvořil české letecké názvosloví. Podílel se také na vytvoření České akademie věd. Zpracovával posudky pro vládu nebo pro účely soudních procesů, například ten s K. H. Frankem.

 

        Zdejší hasičský sbor patří k jedněm z nejstarších na Třebíčsku. Hasička Kateřina Vodičková získala v roce 2019 titul Akademické mistryně v disciplíně TFA (tzn. simulaci zásahové činnosti, kdy je závodník oblečen v těžkém zásahovém oděvu, botách, přilbě a rukavicích a na zádech nese dýchací přístroj, dohromady asi 20 kilo váhy). Ve výstroji zdolává dva metry vysokou bariéru, tahá 80 kg těžkou figurínu, bouchá kladivem, motá a roztahuje hadice nebo vybíhá do různých výškových staveb. Takže skoro to samé, co každý rok zažívám na Moravandru.

 

        Z Rokytnice jdeme místy docela neprostupnou cestou, raději uhýbáme na posečenou louku, odkud se konečně můžu podívat (po pěti kilometrech) na tok řeky. Obrovské kaluže překonáváme s úsměvem, který má na tváři jen ten z nás, který se už přes kaluž dostal. Z lesa vycházíme na silnici v místě, kterému se říká „U Jánů“, protože jsou tu umístěny sochy sv. J. Nepomuckého a sv. J. Zlatoústého. Podél krásně meandrující říčky po silnici přicházíme k dalšímu koupališti na kraji Kojetic, kde už z dálky vidím na cedulce Kozlíka jedenáctku. A to se neodmítá. K pivku dáváme klobás a já si procházím areál koupaliště. Na workoutových překážkách tu závodí místní omladina, kdo udělá lepší cvik s jointem v puse. Mě zaujalo plotem ohrazené brouzdaliště a skluzavka s čudlíkem, kterým si do koryta můžete napustit vodu. Podle Milana tu na to dřív fungovala pumpa.

 

        Milan zatím trpí poslechem místní pivní posádky, kdy jeden z výpitků dokázal na několik způsobů říct úplně nepodstatnou informaci o tom, jak musí volat Frantovi, který ví, jestli je hospoda otevřená, a o tom, jak v důchodu odkládat věci na neurčito.

 

        Nehodláme tu přespávat, takže se zvedáme a pokračujeme přes Kojetice. Mapy prý ukazují špatně místní budovu školy, a já posléze dávám Milanovi za pravdu. S Kojeticemi se váže jméno Elišky Misákové, která se jako sportovní gymnastka zúčastnila olympijských her v Londýně v roce 1948. Jenže krátce po příjezdu se u ní objevily zdravotní potíže a vyšetření ukázala na (v té době neléčitelnou) dětskou obrnu. V době, kdy české gymnastky bojovaly o zlaté medaile (a ty nakonec vyhrály), zemřela Misáková v londýnské nemocnici. Při slavnostním vyhlášení vítězů byla česká vlajka olemována černou stuhou. A Misáková dostala jako jediný sportovec v historii zlatou medaili in memoriam.

 

        My se dostáváme k rybníčku Podšibený, kde bych si já dokázal představit luxusní přespání, ale Milan ne. Podle něj to byl zjevně soukromý pozemek, takže se po deváté hodině vydáváme na další cestu. Dlouhou rovnou polňačkou jdeme mezi poli. Za námi zapadá slunce nad zámkem Sádek, původně hradem, který střežil obchodní stezku. Na Milanovi se už únava podepisuje tak, že začíná zpívat kraviny. V údolíčku po pravé straně vystupuje nad stromy dým a já přemýšlím, jestli by tam nebylo místo i pro nás dva. Nicméně se dáváme vlevo a když už za přítmí šplháme do borového hájku, slyšíme troubit táborovou večerku. Při rozbalování věcí na spaní zjišťuju, že karimatka je prasklá a já nechal lepící náčiní v jiné kapse doma. Tak to bude vandr na zemi, co už.

 

        Čistíme malý plácek od šišek a dalších věcí, uleháme a v poklidu smířeni s osudem usínáme. Pěkný začátek!