Týden šestý
18.7.2016
Malá snídaně a hned fičung do LeMans, abychom nakoupili jídlo. Je btw moc hezký pocit odjíždět z nějakého místa a mít a) plnou nádrž benálu, b) kompletní zásoby vody ve všem, c) prázdnou odpadní nádrž a d) zásoby jídla na dva dny. To jsou momentálně kritéria úspěchu.
U hypermarketu nám stará paní dává žeton na košík (naše univerzální ani éčka tam nepasují), Romča vplouvá mezi regály, zatímco já sedím v dětském koutku, děcka si hrají a já dobíjím baterku od foťáku a mobil, bo tu mají nabíjecí stanice. Taková Olympia no. Někdy se to hodí. (Před parkálem mají nabíjecí stanoviště Tesla, docela dost, to hledím.)
Mates dostává z hladu hysterák, rozčiluje se, nesu ho ven, za chvíli doráží Romča s nákupem. Dělá rychlý oběd v karavanu na rozpáleném asfaltovám parkovišti. Teplota stoupá ze 40 na 50 stupňů. Po chálce odjezd nevímkam. Podle map je tu málo vodní plochy, málo lesů. Jedeme, prostě jedeme. Nevím.
V LeMans jedeme několik set metrů po okruhu. Hraju si na závodníka a osmdesátkou dojíždím traktor před náma. Tak takový je to pocit na dráze!
Pokračujeme dál, sbírám další zápichy k dopravě ve Francii. Autosalony tu umisťují do polí, omezují opravu na začátcích obcí do jednoho pruhu, zažili jsme i jednu stopku na hlavní (to když zboku byl úzký výjezd z garáže mezi dvěma domy). No mazec.
Jolča si čte nápis SPORT na čepici a my se bavíme názvy měst tak jak v Beneluxu. Přejeli jsme přes Bethon, v Nouzilly poznáš přítele a korunu tomu dává Poce sur Cisse aka Pocem čí seš nebo Pocem zul si se?
Přijíždímě do Amboise, kde je jeden ze zámků na Loiře. Jestli všechny vypadají jako tento, tak mám další „goal to achieve“ – projet všechny zámky na téhle řece. Hodně, hodně impozantní. Navíc kemp je na ostrově (nevím, jestli byl v provozu před měsícem, kdy tu byly záplavy).
Každopádně vyřizujeme formality, po příjezdu na místo hned nabíhají sosedé s nabídkou pomoci na parkování karavanu. Můj první zážitek, ale vím, že to tak funguje. Wir müssen zusammen halten. (Ha! A to jem myslel, že tuhle frázi nebudu nikdy potřebovat. Teď jen ještě uplatnit fráze „So ein Bengel.“ a „Heute sind die Discos aber nicht mehr für mich.“ a mám splněno na 100 %.)
Po zabydlení se jdeme k řece okoupat, paní na recepci se diví, že nechceme bazén. Proud je tu silný, voda průzračná, zkoumám, jak proud valí zrnka písku. Mates koštuje vodu, všude je spousta mušlí.
Pak se vracíme do kempu, hladíme psy, večeříme, myjeme nádobí v umývárce (zase jsou v tom namočený děti), děláme zápisy a tak dále a tak podobně. Mates pro jistotu chytá druhý hysterák (tentokrát z únavy), budí celý kemp. Romča v noci ještě pobíhá s čelovkou po kempu a vylívá odpadní nádrž. Jdeme na kutě.
19.7.2016
Dneska ze začátku jen zevlíme. Je hodně vedro, nechce se nic dělat. Přidávám se proto ke zbytku osazenstva kempu, kteří různě posedávají na lehátkách a židličkách před svými kójemi a hledí, co se děje u sousedů (trošku mě děsí, že to takhle vidím lidi praktikovat pořád, je to na mě dost pasivní využívání času).
Sázím se ráno s Romčou, že s dětma pohladím dvacet psů. Vyrážíme hledat oběti, ale co to, skoro všichni zmizeli (trošku spojlování – nakonec jsme stihli za celý den pohladit jen tři). Usedám proto venku u karavanu a začínám zapisovat, co mi jde hlavou, děti si hrají, koupou se v lavoru. Mates kope do hromádek suché hlíny, prach jde na mě a počál, ukončuju zápis. Romča pere, pak věsí prádlo. Šňůru natahujeme tak šikovně, že pak s autem musíme objet přes sousední placy, abychom se dostali před karavan a mohli Kikinu použít na výletování.
Chceme se totiž podívat na zámek. Prohlídka zámku končí tak, že vidíme všechno, jen je zámek. Než k němu dojdeme uličkou umělců (v uličce jsou celkem tři skříně na výměnu knížek) přes prodejnu s bio výživou a přes venkovní trhy, stihnou zavřít. Vracím se pro auto na vzdálené parkoviště, vyzvedávám zbytek rodiny u mostu a fičíme zpátky do kempu. Nic víc, nic míň.
20.7.2016
Budí mě zvuk napouštění balónu. Než se ostatní vyspí, jdu se projít do centra nafotit most a středověké uličky, než se do nich nahrnou turisti, a taky odlovit pár těch krabiček, že. U jedné se sekám na pů hodiny, protože po vylovení frajer z místního podniku začíná umývat u schovky popelnice a já jsem nucený sedět opodál. A pročítat net. Třeba o tomhle (čtyři bazény!). A taky zjišťuju, že odepsal farmář z Bretaně. Že má na konec července volno. Brzo, no.
V kempu se ostatní průběžně budí, narychlo pak se ženou vystřelujeme posbírat pověšené prádlo, protože začíná pršet. Dělá se nám cestovní počasí, poslední tři dny bylo vedro. Po poledni vyjíždíme z kempu, přišli se na nás podívat i sousedi holandští.
Dobíráme po cestě benál a máme komplet výbavičku na přežití v přírodě. Jen nasytit děti. Nedaří se nám najít nějaké příjemné místo, proto stavíme na parkovišti přímo u cesty (je to jen rozšířená krajnice, ale dostatečně velká, aby nám nikdo neprojel karavanem). Romča vaří oběd, a protože nám poryv větru od projíždějícího kamionu shodil plecháček a rozlil po vařiči vodu na uvaření těstovin, rozestavujeme hlídky na obě strany karavanu. A když někdo vidí přijíždět kamion, zařve, všichni chytí pohyblivé věci a počkáme, až borec přefrčí. Takhle jsme to udělali několikrát, strategie se vyplatila a oběd je bez dalších ztrát uvařen.
Všude jsou pole, zrovna probíhají žně. Jedny takové děti zkoumají na další zastávce. Já si lehám obkročmo na lavku, zkouším upadnout do mikrospánku, když mě z toho pokusu budí Jolčina věta „Tati, máš mezi nohama nějakýho velkýho brouka.“ Když se přidá i máma, stávám se hodně (hodně hodně) nervózním a s představou, že mi sršeň leze do gatí, se snažím nadzvednout a pomalu couvnout. Klube se z toho nakonec naštěstí jen jakásí obří moucha (nedivil bych se, kdyby začala mluvit). Ale uf uf, to nebyl dobrý pocit.
Vyrážíme dál. Je okolo třiceti stupňů a Mates zpívá koledy. Povoluje se pojezdové kolečko a než stihnu zastavit a zjistit to, dost si uběhává vzorek. Ale drží, to je důležité. Na téhle cestě je se ztrátami počítáno, ale všeho s mírou, pane.
Projíždíme zprvu poněkud nezajímavým městečkem Culan. Jedna z mnoha průjezdových obcí. Míjíme dost velké parkoviště. Než se dohodneme, že to zkusíme na zakempení, a otočíme zpátky, jsme ven z města v polích. Hledám první možnost otočit to. Odbočuju na polňačku s předpokladem, že tudy snad nikdo tak rok nejel. Omyl. Z horizontu se vynořil krásný archetyp starého sedláka v pickupu, na korbě si vezl dva balíky slámy. Gestikulací mě začal odstrkovat, že přes mě nevidí. Dobrý no, jedu, já osel, trošku dál, abych mu uhnul a on mně a já se mohl otočit. Odjíždí s kroucením hlavy, já jásám. Předčasně. Z hlavní sem odbočuje párek jakýchsi dam. A taky hodně kroutí hlavičkama, cože já tam dělám tak blbě postavenej s karavanem. Couvám do hlavní, aby mohly projet, a proklínám tuhle cestu.
Po návratu do Culanu jdeme na procházku okolo zámku (říkají tady chateaux snad všemu – hradu, zámku i zřícenině). Pak čeknout místní stehlplatz, což je větší parkoviště u centra.Vypadá víc než dobře, je tu voda, WC, elektro, dokonce i sprchy, původní stanoviště na večeři se mění na místo k přespání. Sázka na jistotu, je pozdě, nemáme už moc energie hledat další.
Od deváté večer tu začínají najíždět kamiony. I když se místo kapacitně jeví tak na pět kousků, je jich tu místy i osm. Netuším, jak to dělají. Střídají se řidiči, střídají si návěsy… Mates leží u okýnka a pozoruje o půl dvanácté krásné divadlo. Jsme prostě na jakémsi odpočivadle. Ještě by to chtělo Mamu Kami, Haberu a je z toho Fontána jak vyšitá…
Chci vidět hustý les v mlze a v něm tajemný kámen pokrytý mechem a jinovatkou. A taky mám chuť se podívat na film s LaBeoufem. A na Hodný, zlý a ošklivý s Morriconeho songama. A nějaký fotbal. To jen tak.
21.7.2016
Vyrážíme po deváté. Ne že snídáme, my vyrážíme! Jedeme dál směr Lyon. Shodli jsme se na tom (a jsem za to rád), že bychom se do tohoto města rádi podívali. Má to asi svůj důvod, na který přijdeme později.
Jedeme přes Montlucon, je tu dost velká fabrika Safranu. Parkujeme u nákupáku, je jen přes řeku od historického jádra, takže jasná volba. Jdeme kolem vibrujícího splavu a fontány v řece do centra, kupujeme harmoniku. Potěší, když k dětem v obchodě promlouvám ve stylu, že to kupujeme jim oběma, a oni se hned o to před prodejnou porvou. Tak jsem si holt hodil něco hrachu na zeď…
Centrum krásné, co barák, to Monument Historique. Zámek na vysoké skále. Upravený park s dětskými průlezkami. Fotím pár věcí do map.cz. Vracíme se ke karavanu, není čas vařit, proto jdeme na chálec do Carrefouru, kde se s číšnicemi domlouvám, co bychom to vlastně chtěli k obídku. Jsou milé, nerozumí anglicky a volají jedna druhou (a třetí), jen aby nám pomohly. Když máme břichy plné, je rozumné jít nakoupit zásoby. Po nákupu se ještě jdeme projít k řece. Zkoumáme kvanta ještěrek, žabek, vážek, načež mi přísedící pán vysvětlí, že je tu i hodně zmijí a není moc dobré se tu potloukat. Mizíme z tohoto terária.
Odjíždíme do cíle daného Bord Atlasem. (Investovaný peníz do téhle bichle se rychle vrátil.) Po cestě usínáme na parkovišti, dávám si rovných dvacet, únava je velká. Zajímavější úsek cesty nás čeká po opuštění státní. Kolem řeky stoupáme po vrstevnicích, vidím zříceninu, je mi dobře. V malé „horské“ vesničce (sice 557 m n.m., ale hodně změna oproti rovinám a polím, co jsme vídávali doposud). Krásné stání, jsme tu sami, pak přijíždějí ještě tři bydlové. Kempíme, hrajeme si na hřišti, v poli, na záchodě. Večer dopíjíme Bordeaux a Smokvu (co jsem kdysi dostal v práci), děcka voskují stůl od svíček (chtěně), já si polívám voskem mobil (nechtěně).
Pozn.: Jestli někdo víte, jak si během války (za letu) ulevovali piloti, napište mi to prosím, na netu jsem zatím nenašel odpověď…
22.7.2016
Od rána přemýšlím, kdo vymyslel harmoniku. Vyrážíme na procházku na místní zříceninu. Co by to bylo za výlet, kdyby u toho člověk nenavštívil hrad nebo zříceninu, víme? Mates hraje na harmoniku, naproti nám jde kluk, co nejspíš sbírá Pokémony. Na zřícenině lovím krabku, dělám fotky, rodina mě sleduje a zpovzdálí svačí. Začíná lehký deštík, jdeme k parkovišti, kde jsou plné záchodky.
Oběd, relax. Romča se ptá v infocentru, jestli je ok tu nechat karavan (spíš pro forma dotaz, ale nechť padne). Lidi jsou tu milí, snaží se jí pomoci (i když nemají tucha, co jim anglicky, potažmo česky, ba i francouzsky, říká). Paní jí dokonce ukazuje, kde mají záchody.
Pročítám zprávy na netu. O stavu komunikací v Jihomoravském kraji (tady je to luxus, i cesta do té nejzapadlejší vísky má vysokou kvalitu, žádné záplaty nebo vyježděné koleje), o střelbě v mnichovském nákupáku (zrovna bych potřeboval do nějakého zajít nabít noťas), o Nice (vybavuju si tady všude vlajky na půl žerdi).
Jedeme autem podívat se dolů na románský most, pak kousek bokem na megalit. Romča se ptá na cestu veselého staršího páru ukrytého před ní v zimní zahradě jejich domu. On je to menhir uprostřed lesa a okolo něj udělané arboretum. Pokračujeme cestou kolem řeky (kde mají hnízdo vodáci) a tunelem a překvapivě hlubokým údolím k mostu. Co dělat s mostem, že. Přejeli jsme přes něj na druhou stranu a vrátili se ke karavanu a přilehlé vesničce.
Prší. Zbytek dnešního dějství se odehrává v karavanu. Čucháme ke knížkám (zkusili jste očichávat knížky?). Hrajeme na flétny. Prohlížíme encyklopedii. Kreslím rozdíl mezi vosím a včelím žihadlem, jak funguje blesk a co se stane, když se ulomí trn kopřivy (řeklo by se trichom). Sbíráme šneky (stavíme Šnečiště). Na záchodě zkoumám s Jolčou pavouk se stádem mladých (hážeme mu tam komáry a díváme se, jak si je připravuje k večeři). V atlase (nevím, proč mi dělá poslední dny problém skloňovat podle vzoru hrad) hledáme, co jsme dnes našli u cesty (mateřídouška, sléz, třezalka, meduňka)…
23.7.2016
Ráno se s Romčou bavíme, že bychom z karavanu po příjezdu nevyklízeli všechny věci a nechali ho nachystaný na další jízdy. A taky kam bychom v ČR jeli a kde stáli.
Po cestě (vlastně už cestě domů) míjíme v jenom městě směrovku na menhir (dvacet metrů od cesty). Tady už si k nim našli cestu (tak jako víceméně obecně v západní Evropě). U nás jsou záležitosti okolo mezolitických kamenů pořád ve fázi dohadů mezi profíky a amatérskými hledači. Budeme muset jeden Bahnotrip nasměrovat přes nějaký balvan… Hrajeme Abecedu, „vpravo-vlevo“ a křížíme zvířata. Mates baví hláškou „No Tao“.
V Riomu nakupujeme v nákupáku, na parkále dělá Romča oběd, já vyměňuju žárovky. Vpravo začínají být vidět vyšší kopečky (hory?). Vršky se ztrácejí v mracích. Propuká průtrž mračen. Potkáváme další element vody. Špunti přes otevřené okénko zkoumají velký vír okolo kanálu, který nepobírá valící se vodu. Mates se stihne kaluží po dešti ještě proběhnout, Jolča zkouší vodu zachytit rukama. Cirkus Mařák může přijet i na vaše parkoviště.
Přes Thiers jedeme do kopce. Výživné město. Jakmile se člověk s karavanem vydrápe až nahoru, čeká ho jízda kaňonem a krásnou přírodou. Dáváme pauzu u jednoho odpočivadla, podle apky zjišťuju, že je tu krabka, která je věnována místní skulptuře. Zove se Pendulum, je to výsledek sochařského sympozia někdy snad z 80. let, je jich tu v okolních kopcích poházeno víc a na některých se podílel i výtvarník Vladimír Škoda. I takové může být setkání s něčím českým v daleké cizině.
V jiném městě po cestě potkáváme svatební průvod. Prostě pár aut v křižovatce. Za křižovatkou je esovitá zatáčka. V půlce zatáčky vidíme aut asi patnáct. Jasně, na pohodu svatba. Po projetí celé křižovatky a výhledu na rovinku je těch aut najednou asi čtyřicet, padesát. Jedno z nich vzadu je nazdobené a veze na zádi zkřížená košťata (interní poznámka: zjistit, o co go).
Míjíme aleje vzrostlých platanů (dlouhé, mnohakilometrové) i křepelčí farmu. Vyjíždíme další kopec a objevujeme se v dědině typu Hlásnice. Tady bychom měli dneska přespávat. Přeparkováváme (napoprvé jsme netrefili přesné místo), rozbíjíme ležení a já se zkouším ptát místních kluků (z nichž jeden byl v mládí v Praze), jestli by mi nemohli poskytnout klíč osmnáctku na utažení tažného, které se povážlivě vychechlává. Jeden z nich vesele říká, ať jdu s ním, načež se mi kdesi ztrácí. Nakonec se u karavanu scházejí dva synové, dva otci a dva klíče. Opraveno. Děkujeme beaucoup.
24.7.2016
Měníme plán. Ráno zjišťuju, že odešlo 12V – pojistka se seškvařila s plastovou krytkou (volám domů pro radu). Přestalo tak fungovat splachování a záchod. Navíc, když se dívám na info o Lyonu, je několik důvodů, proč ho přeskočit. Je to po Paříži druhá největší aglomerace v Paříži (takže hafo lidí, my chceme klid), je tam spousta věcí k vidění (jak se znám, chtěl bych to vidět všechno), byl by problém s parkováním, navíc s karavanem (v centru žádné větší stání). Pojedeme směr Německo, vynecháme Lyon a celou původní jižní trasu přes Itálii a Rakousko. To dáme příště. 🙂
Obědváme. Čili vyhazujeme zkažené těstoviny a děláme záložní oběd. Hrajeme fotbal (celá rodina, Romča se překvapivě srdnatě bije), později odstřeluju balonem Matýska nesoucího lavor s nádobím. Přicházejí kluci ze včerejška. Maty je při odjezdu odmítá opustit, Jolča mává ostošest. Pitnou vodu pro všeobecný frmol nestíháme dobrat.
Jedeme přes vinice, zídky (kole zídek), krajinou Beaujolais. Přejíždíme velkou řekou, na které se honí vodní skútry. Romča si zapisuje to, co potkáme, paměťovou metodou. Funguje to, večer mi zatancuje, ukáže, kde co uložila a poznámky jsou hotové. V rádiu hrají celou Francii (vlastně celé léto) pět písniček pořád dokola. Ono to tak s těmi letními hity je. Někdy v těchto dnech se mi přetáčí ukazatel odřízených hodin na začátek. Trávím tudíž za volantem sto hodin.
V malebných městečkách zvou lákavé plakáty (já nic neviděl, píšu to sem na přání své ženy) na trhy nebo food festivaly, nedělní pohodička panuje, kam se podíváš, spousta pánů si v parčících hraje s koulema a baví se u pétanque.
A je tu Bourg en Bresse. Parkujeme u tržiště, složení zdejšího obyvatelstva na mě nepůsobí úplně přesvědčivě, hlavou mi proletí vzpomínka na zámek na karavan. Jdeme do centra sehnat něco na zub, nějak jsme podcenili zásobování a v neděli po šesté už toho moc nefunguje. Vlastně skoro nic.
Romča shání obchod, já sedím s dětma v parku. V centru je obecně mrtvo, žijou jen ostrůvky s volnou wifi. Na hřišti proto sedí lavky obsypané mobilsurfaři. Sháníme od kadeřnice tip na obchod blízko nádraží. Jdeme tam. Potkáváme pár dealerů a výpitků. Pořizujeme jídlo, rodinka jde na vlakáč dívat se na TGV, já jdu zpátky pro karavan. Je hezké ho nakonec potkat na místě, kde jsme ho opustili. Jak mi žena sděluje později, pár lidí se jich ptalo na vlakáči na drobné. A pár jiných od železnice zase na to, jestli je těch pár předchozích neobtěžovalo. Dětem se líbí mašinky o čtyřech lokomotivách.
Jedeme podle apky k bydlíkovu v jiné části města. U Royal Monastery de Brou. Parkují tu kromě autokarů i dva španělské karavany. Rozdělávají stůl a židličky v parku přímo u kostela a luxusně si večeří. Narozdíl od centra se tu člověk cítí v pohodě, jsou tu kavárničky, všechno je krásně nasvíceno… Tady se hromadí dobro.
Místní veřejné záchody jsou fuj. Na večeři máme mraženou směs koupenou v obchodu, už jsme měli něco podobného u Manua. Děti po večeři žádají zuby a pyžama, že usnou v autě. Máme totiž v plánu přesun trochu dál. Stavujeme se u mekáče – já aktualizuju polohu na webu, Romča jde pro kafe. A šup rejit tmou do neznáma. (Přemýšleli jsme i nad cestou přes Švýcarsko – jsme jen asi padesát kilometrů od Ženevy. Svrbí nás cestovatelská touha, ale je to nezmapované území, 33 éček za dálniční kupon na pár dní je dost a hlavně chybí pořd dostatečná zásoba dárků a suvenýrů z Francie.)
Všude samý kruhák. Jak říká klasik, měli by je na noc zhasínat. Cestou vidím hvězdy, říkám si, že ještě něco po příjezdu provedu. Žádné světelné znečištění. Jedeme za Kasiopejou. První místo nakonec nebereme, druhé už se zdá tak akorát vzhledem k podmínkách (čas, únava, další možnosti). Dáváme nohy dolů, přenášíme děti, jdeme spát.