Hády-Bílovice nad Svitavou-Obřany

21.1.2023

        Jsou místa, kam je dobré dorazit jen tak neplánovaně v rámci Blindtripů. A pak jsou místa, která stojí za to navštívit cíleně. K takovým patří okolí Bílovic. Když dcerka na Nový rok chtěla někam do lesa vyvenčit naši Lisu, vzpomněl jsem si na novou rozhlednu postavenou nad Bílovicemi. Co to zkusit tam? Rodinný výlet se vydařil a já se sem další víkend vrátil na odlov spousty krabek, které jsou tu poschovávané. Objevil jsem přitom pro sebe zříceninu hradu Obřany, Resslovu hájovnu a další zajímavosti, kterých je tu na relativně malém prostoru moc a moc. Proto, když jsme s Milanem plánovali termín dalšího Blindtripu, jsem mu navrhl navštívit tento kraj. A Milan souhlasil. Už proto, že o Rudolfu Těsnohlídkovi, který je s Bílovicemi a okolím spjatý, psal ve své knize Případ Toman.

        Třetí lednovou sobotu se proto opět potkáváme (kde jinde?) v nádražním vestibulu. Než Milan dorazí, pohrávám si ještě s myšlenkou, jestli přece jen nespácháme Blindtrip. Ale ne, brzký odjezd vlaku do Zábrdovic rozhodl.

Ranní sobotní ruch na brněnském nádraží.

        Milan ukazuje portské, které dostal na Vánoce, já s nadšením slibuju, že mu ho pomůžu vypít. Kupuju si v Zábrdovicích na nádraží kafe, abych měl kelímek. Na přestup máme jen pár minut, autobus už přijíždí. Honem, honem dovnitř. Jakási důchodkyně s batůžkem řeší s řidičem odjezd někam jinam něčím jiným. Má sraz s partou turistů a nějak neví, jak se dostat na počáteční bod. Zkouším narychlo vyhledat spoje, a když se zadaří, volám na paní – ale ta mizí ve vedlejší lince 55 a jede na Starou osadu (kde ji za pár minut vidíme zamyšleně bloudit).

        Nevadí. My máme jasno a nezadržitelně se městem blížíme k Velké Klajdovce, odkud začínáme výšlap. Plán je protáhnout Milana přes Hády, lesem dolů k Resslově hájence, do Bílovic a pak přes rozhlednu do Obřan a Maloměřic.

Zuřivý reportér Milan fotí Hády.

Výřez z výtvarna v lomu Hády. (foto Milan)

Pokus o panoramatickou fotku, která vynikne asi jen při zvětšení originálního obrázku. Takže se tam budete muset vydat napřímo.

        První výrazný bod na cestě je mohutný vysílač nad lomem (kde jsme se ještě oba kochali výhledem na čerstvě zasněžené Brno). Po žluté jsme prošli lesem a dostali se k pomníku Stanislava Kostky Neumanna. Takových pomníků je v místních lesích na kilometry od Brna moc a moc. Jsou věnovány významným lidem, kteří nějak přispěli k vědění a poznání lesa. Souhrnně se jim říká Lesnický Slavín.

Vysílací/vysílačový falus.

Zasněžená romantika, kterou i přes náš brzký start stihl už někdo prošlápnout. (foto Milan)

Pomník umělci, jehož tvorba mě kompletně minula. Snažil jsem se, ale nešlo to.

        Kolem areálu lesní pedagogiky a přes Kopaniny scházíme na méně prošlápnutou stezku, kudy ještě (kromě stop kola jakéhosi cyklocyklisty) dnes nikdo nešel. Považuji to za vzácnost. Protože na českých lesích mě fascinuje to, že i když je méně hezké počasí, vydávají se tam na procházky pořád spousty lidí a je těžké jít někudy, kde by člověk nepotkal dalšího živáčka…

        I tady nás míjejí lidé se psy. Já se vracím, protože jsem tu od minula nechal nevylovenou krabičku. Jak už to tak bývá, ikona kešky na mapce je něco jiného než terén ve skutečnosti. Třeba chápu, že by do map bylo těžké zanést všechny ty popadané stromy, kterými jsem musel prolézt. Taky zasněžený svah trochu zvedá obtížnost. A to nemluvím o hledání krabky přímo na místě, kdy je všechno pod sněhem, a člověk neví, kde by zhruba mohl začít hledat.

        Dobrá věc se však podařila a my posléze pokračujeme dál. Snad někde v těchto místech jsem vytratil prázdný kelímek od kafe, v kterém mělo skončit portské. Mrzí mě to, protože sám nemám rád binec v lese a když můžu, na toulkách sem tam uklidím po jiných. Inu, stalo se… Kam ale s portským? Uvědomil jsem si, že moje termoska má dvě víčka, takže o to se pak šlo lehčeji.

        Cestou necestou se dostáváme k Resselově hájence. Stihneme probrat všechno od psích prdů až k baletu. Mám tyhle multižánrové rozhovory rád.

        Před hájovnou je studánka Stanislava Lolka. I když leží těsně mezi dvěma frekventovanými cestami, připadá mi zapomenutá. Stejně jako postava Stanislava Lolka v celé záležitosti okolo vymyšlení a zpopularizování Lišky Bystroušky (původně Lišky Bystronožky). Byly to právě jeho kresbičky, které stály u počátků zrodu tohoto fenoménu zakončeného Janáčkovou operou.

Srovnání fotek z 1.1. (nahoře) a 21.1. (dole, foto Milan). Najděte libovolný počet rozdílů.

        Popis vzniku by vydal na delší povídání, takže se raději pohneme dál. U hájovny Milan obdivuje památník Josefa Ressela, který je sice známý jako vynálezce lodního šroubu, ale už méně jako lesník podílející se na zalesňování jižních částí Rakousko-Uherska.

Pomník Josefu Resselovi u Resselovy hájovny. Češtinářské cvičení. (foto Milan)

        Od hájovny vedu Milana po cestě, která – kdyby nenasněžilo – by byla obsypaná pro změnu lidmi. Sem míří davy na procházku, která začíná v Bílovicích. My se hlavnímu tahu vyhýbáme a míříme po zelené k památníku prvního vánočního stromu, který tu byl skácen v roce 1924.

Tak tady byl pokácen první vánoční strom. Za mě docela nedůstojné místo, ale někde to začít muselo. (foto Milan)

        Kolem studánky Leoše Janáčka, hájovny Lišky Bystroušky, vil, obřího pomníku S. K. Neumanna a osvěžovny Sokolovna se dostáváme k Svitavě. Jestli všechno půjde hladce, projdu tudy znovu při letošním Moravandru.

Studánka Leoše Janáčka. Na zídce uchyceno i vkusné grafické znázornění části jeho tvorby.

Místního hajného trolila Liška Bystrouška opravdu festovně.

Pomník S.K.Neumannovi. Na místě začátku údolí působí poněkud nepatřičně, na druhou stranu si dokážu představit, jak tu na korzující davy před několika desetiletími působil. (foto Milan)

        Milan chtěl vidět, kde tu žil Těsnohlídek, dostáváme se proto na náměstí kolem Bílovické pekárny (odkud do obchodů vyrážejí ty nejlepší chleby na světě) k budově úřadu. Těsnohlídek tu má velkou pamětní desku včetně obrazu domu, který tu kdysi stál. U nedaleké knihovny nás ještě zaujme vypískování na sklech, které vypadá jako řada knih včetně popsaných hřbetů s názvy a jmény spisovatelů.

Zajímavě umístěná pamětní deska. Kdo hledá, najde. (foto Milan… já tentokrát moc nefotil no)

        Vracíme se zpátky k Sokolovně, nechce se nám domů, tak aspoň na zahrádce otvíráme portské. Chutná, hřeje, svět je krásný. Po osvěžení se vracíme kus zpátky po cestě k Liduščině památníku. Tady totiž Těsnohlídek s přáteli našel před Vánocemi 1919 u pařezu malé dítě. Matka slyšela někoho jít, a tak tu dceru (kterou nemohla uživit) nechal a s vědomím, že její pláč přivolá chodce. Tak se i stalo, Lidušku si nakonec adoptoval jeden pár a všechno dobře dopadlo. Tato příhoda pak přispěla i k tradici stavění vánočních stromů. Bylo to z Těsnohlídkovy iniciativy, kterého tento zážitek hluboce zasáhl. Vztyčování stromů mělo charitativní ráz, z jehož výtěžku pak vznikl dětský domov Dagmar – čehož už se ale Těsnohlídek nedožil. Je to tu prostě celé propletené lidskými osudy.

Pěkně uklouzané schody k památníku. (skoropád a foto Milan)

Líbí se mi, jak se při tvorbě památníků a pomníků pracuje s kamenem.

… a detail pamětní desky.

        Míříme do kopce k rozhledně. Nechávám Milana dojít nahoru samotného a čekám dole. Je tu o mnoho lidí méně (sic!) oproti dni, kdy bylo také hezky, ale bez sněhu. Od rozhledny to bereme po zelené dolů k odpočívadlu pod úpatím zříceniny Obřany. Tady padá druhá půlka portského, zatímco probíráme funkcionalitu Microsoft Teams. Samozřejmě jsme nedosáhli žádného převratného řešení, tak se raději přesouváme přes most kolem velké díry do skály (sloužící toho času jako tunel pro vlaky) na druhou stranu.

Rozhledna U Lidušky. Docela úzké schodiště, proto je po celé délce vidět hodně výklenků pro výměnu.

Skoro sto procent schodů nese označení nějakého svého dárce. Od obcí, přes spolky až po jednotlivé uvědomělé občany. (foto Milan)

Na vrcholku se otevírají krásná panoramata. Vláčky tu jezdí jako na modelové železnici… (foto Milan)

Detail Bílovic nad Svitavou. Ikonický kostel sv. Cyrila a Metoděje se zajímavě barevnou střechou. (foto Milan)

Díra jak do… skály.

Malý meandrující potůček u odpočívadla pod zříceninou hradu Obřany.

        Tady už provoz houstne, blížíme se Brnu. Na chvíli se ještě zastavíme u jedné zvláštnosti. Při nedávné opravě celé trati tady pod kolejemi položili propustek (v tomto případě docela velkou rouru), který ale na straně cesty, po které jsme šli, není vůbec nikam sveden. Já jsem opravdu zvědavý, jak to tu bude vypadat, pokud pořádně zaprší. Milan tvrdí, že s takovou tu do roka a do dne žádná cesta nebude.

Toť ta roura. Spíš připomínka pro nás než fotografie s uměleckými ambicemi…

        Vím, že po cestě je ještě jedna restaurace, kde v době covidu měli otevřené venkovní okýnko. Přeju si, aby měli otevřeno i teď, dal bych si něco malého. Ovšem mají tu dnes hody, jsme usazeni k poslednímu volnému stolku a dáváme si jelení a kančí medailonky (každý jeden druh, pak si je povyměňujeme). Na zapití Dalešice. Sice jsem po cestě průběžně odjídal připravené tousty, ale tomuhle se nedá odolat a celé to ve mně mizí

Další z řady památníčků – tento na plotě soukromé vilky. (foto Milan)

        Zbytek cesty už ubíhá hladce, v Obřanech se jdeme ještě podívat na zrušenou textilku, která se tu tyčí jako memento starých časů. Není to velká budova. Ale věřím, že dávala práci a prosperitu spoustě lidí.

Esslerova textilka v Obřanech, která pamatuje daleko lepší časy. (foto Milan)

        Na jedné straně k silnici visí na zdi velký plakát. Fotka z místních hodů, na které jsou snad celé Obřany. Milan zná jejího autora a přidává k dobru zajímavosti o životě tohoto člověka, o kterém jsem do té doby neměl vůbec tušení. Fotky Romana France totiž doputovaly až do Knihovny amerického Kongresu…

Roman Franc – focení máje. (foto fotky Milan)

       Ještě vedu Milana k posledním zbytkům dávného hřbitova – ukázat mu rozlámanou železnou vstupní bránu, za kterou se tyčí už jen park a alej vzrostlých lip. To už nám přijíždí šalina, my se vezeme až na nádraží, kde Milan sedá do přistaveného vlaku a já mizím novou linkou osmičky domů.

        Doporučuji si do této krajiny udělat výlet. Kromě pěkné přírody je tu spousta artefaktů umístěných citlivě do krajiny. Na několika cedulích a tabulích najdete spoustu informací o věcech, událostech a lidech, o kterých píšu v článku. Člověk se tak výletem sem obohatí na několik způsobů.

        Inu, byl to pěkný začátek výletování v roce 2023!