Den čtrnáctý (nebo šestnáctý?) – Lanžhot-soutok Moravy a Dyje

          Uběhly dva dny. Doma jsem nohu šetřil, odpočíval, věnoval se obyčejným věcem, ale myšlenkami jsem byl pořád na cestě. V neděli ráno jsou všichni připraveni na výjezd. Úkol zní jasně. Přepravit se k mostu za Lanžhotem, kde jsem cestu přerušil. Stihnout tam dojet co nejdřív, abych šel zbytek úseku co nejméně ve vedru. Včasný příjezd se daří jen zčásti, ale každý, kdo zná organizační schopnosti téhle rodinné bandy, ví, že když jsme tam v devět ráno brzdili, bylo to malé rodinné vítězství.

          Vzal jsem si hůl, odloženou u stromu. Nikdo ji nesebral, super, bude se mi hodit. Rodina vyráží po vlastní ose směrem ZOO Hodonín a další zábava, než se tu opět sejdeme. S elánem, odpočinutý a jen s malým batohem vyrážím užít si poslední kilometry s touhle mou letní láskou, teď už pěkně macatou. Míjím jen pejskaře a s očekáváním, že narazím jen na pár cyklistů, jinak to bude jen příroda, překvapeně hledím na chatky rozeseté po slovenském břehu. Jsou se mnou, jedna vedle druhé, po celé délce až do doby, než ke konci česká cesta uhýbá do lužního lesa a kdy už nejdu přímo kolem řeky. Je to festival nápaditosti a kutilství. Defiluje tu všechno od kadibudky a tří stěn s vlnitým plechem přes přístřešky ve stylu autobusová zastávka s gaučem, zvednutý karavan nebo maringotka položená na betonových pilířích až po regulérní chatky a chaty v různých stádiích údržby, případně rozkladu.

          Za mírného deštíku si v hlavě přehrávám celý vandr. Trvalo to skoro dva týdny, ale uletělo to. Viděl jsem hodně, ale ne dost na to, abych si dovolil hodnotit. Podle Václava Cílka se ve středověku věc nejdřív prožívala, pak promýšlela a teprve potom se sdělovala. Dnes se klade důraz jen na to sdělení. Každý má potřebu se ke spoustě věcí vyjádřit. Zkoušel jsem během cesty celý tento proces. Cestovatel Boris Bizas říká, že „někdo může svědomitě říct, že opravdu poznal nějaké nové místo až v momentě, když o něm dokáže hodinu vyprávět.“ Tiše s ním souhlasím.

          Poslední úsek k soutoku není zadarmo. Místo dřevěného chodníku vybírám zase bližší cestu k řece, která je ale zarostlá vším možným a navíc po deštích je po celé šířce (to znamená od kopřiv ke kopřivám) plná kaluží a bláta. Konečně je tu soutok.

          Přicházím sem krátce před polednem. Slyším spoustu hlasů. Cyklovýlet. Tady to nebude moc intimní. Přímo u soutoku ale zrovna nikdo není. Kochám se. Zleva Morava, zprava její největší přítok – Dyje. Ta to ze zatáčky pálí naostro, je dravá, tlačí Moravu až ke slovenskému břehu. Morava zase působí lenivě, jakoby bez zájmu. Už má zkušenosti, už ji nic nepřekvapí. Odtud teče ještě nějakých sedmdesát kilometrů k Devínu, kde přikrmí Dunaj.

          Stojím na nejjižnějším bodě Moravy. Na levém břehu je Slovensko, na pravém Rakousko. Na slovenské straně krásné odpočívadlo. Na rakouské udržované chatky rybářů s velkými kesery. Na české kouřící žena, která se zbytečně moc nahlas diví, proč to tady nevysekají, aby bylo líp vidět. Na upozornění její dcery, že takhle je to nechané schválně, ještě nadnese, že když už sem vede cyklostezka, tak by se o to snad mohl někdo víc starat. Jenže sem vede jen odbočka z cyklostezky… Při poslechu téhle „to nechceš“ konverzace mě napadá jeden citát, že proto máme dvě oči a jedna ústa, abychom více poslouchali a méně mluvili. A vůbec – neserme se pořád všude do přírody. Nechme ji taky někde být jí samou.

          Paní zašlapává vajgla a odjíždí. Nechávám se přímo u soutoku fotit od mladého tatíka se silným ostravským přízvukem (u pramene mě fotil přímo Ostravák, zajímavá souhra). Ještě chvilku posedím, noha se zase ozývá. Pozoruji děj okolo. Živo je jen na naší straně, v dalších dvou státech jsem nikoho nezahlédl, přitom přístup k trojmezí mají daleko jednodušší než my, Češi. Přemýšlím, kolik kapek vody v té řece je přímo z pramene Moravy.

          Vandr jako takový je u konce. Ale tak, jak jsem se musel dostat na začátek, musím se teď ještě dostat z cíle. Po cestě zpátky ještě zpomaluji chůzi u hraničního kamene. Nezastavuji, protože to opět znamená být obsypán komáry. Sprej jsem ale ani nepoužil, nějaké velké nálety se nekonaly. Belhám se zpátky, bavím se s řekou. Občas mrknu na lužní les, zdejší obora Soutok je se svou rozlohou přes čtyři tisíce hektarů největší oborou v České republice. Noha zase začíná. Čtu si staré zápisky, abych se soustředil na něco jiného. Pomáhá to, už vidím dálniční most a za ním místo srazu. Odvážíme se ještě s rodinkou do areálu Mikulčic, který jsem po cestě nedal. Relaxujeme, zkoumáme základy kostelů krásně naznačené v terénu, šplháme na rozhlednu. Když máme dost, fičíme domů a uzavírám tím pro sebe tuhle kapitolu, uzavírám Moravandr.

          Po cestě zpátky vidím z dálnice krásnou cestičku, která se mezi poli kroutí a šplhá k obzoru. Hmmmm. Nějak se už teď nemůžu dočkat dalšího podobného vandru…

 

<<< den třináctý