Den první – pramen-Karlov pod Pradědem-Malá Morávka-Dolní Moravice-Malá Štáhle

          Vandr jsem měl původně začínat v sobotu, ale okolnosti tomu chtěly, že se start přesunul na neděli. Využili jsme tak s Romčou dne volna k pozvolnému přesunu z jihu Moravy na sever a prošli se po Olomouci, udělali si výšlap na nejvyšší vrchol Nízkého Jeseníku, Slunečnou, a den zakončili u Slezské Harty na pláži. Detailní popis by vyšel na samostatný zápis, něco jako „den nultý“.
 
          Chlad z přehrady nás probudil už o půl páté. Nastěhovali jsme provlhlé spacáky a tarp do auta a vyrazili k nevědomé radosti spícího osazenstva na hráz. Tam jsme udělali čaj, posnídali, ohřáli se v autě a vyrazili směrem k Mezině, kde jsme měli v plánu přehodit věci do Jarkova auta, aby nás s Lenkou popovezli na Hvězdu. Protože jsme měli ještě nějakou tu hodinu čas, přibrzdili jsme na jednom sjezdu do pole a dospávali noc.
 
          Opar z přehrady halil sluneční paprsky, usušit věci se nám nedařilo, tak jsme všechno sbalili a po mírném zakufrování jsme se dostali na místo srazu. Vítačka. Věci přemístěné, auto zaparkované, stačilo vyrazit. Volá mi člověk z CHKO, s kterým jsem si domluvil „komentovanou“ návštěvu Velké Kotliny (v mapách) nebo Velkého Kotle (dle znalých). Je to místo pod Ovčárnou, kde Moravice pramení. Mění se mírně místo srazu. Proto nás Jarek s Lenkou vyhazují už v Karlově u Kovárny, předávají nám dary, loučíme se, a to už přijíždí pán z CHKO, nakládá nás do svého auta a vyjíždíme až skoro pod Kotel. Vysedáme, ochranář si nás měří pohledem, jestli jsme vybavením hodni výstupu. Necháváme v autě krosny, o to je výstup lehčí. Ochranář na začátku nabírá docela rychlost, mám starost o Romču. Ke dnu Kotliny, která je ledovcovým karem, se ale dostáváme společně. Pokud jste tu nikdy nebyli, nemůžu než doporučit. Tohle jinde neuvidíte. Určitě ne takhle zblízka. Stromy rostoucí nakřivo, to z důvodu pravidelně padajících lavin, impozantní výhled na celý kotel z nejnižší vyhlídky – krása s nádherou.
 
          Jen v kostce ke Kotli. Vznikl působením ledovce v poslední době ledové. Potvrzením toho, že tu ledovec byl, je čelní moréna dole u značené cesty. Sníh se tu drží do července, jen tím, že letos byla velká horka, roztál rychleji. Jinak bychom ho viděli. Laviny (nejčastější v Jeseníkách) udržují bezlesí, což je důležité pro biodiverzitu. Jen rostlin je tu nad 400 druhů, což z Kotliny dělá „botanickou zahradu Jeseníků“, jak ji někteří označují. Pravdou je, že rozmanitost je tu vyšší než v podobné subalpínské oblasti v Krkonoších. Od nepaměti sem chodili bylinkáři, dřív se tu pásly krávy, československá armáda tu testovala dělostřelectvo (krátery jsou ve svazích pořád patrné), Němci tu rozestavěli radar. Je to místo evropského rozvodí. Přes kopec (Vysokou holi) pramení Desná, která se vlévá do Moravy, Moravice pak plyne směrem Balt.
 
          Jak vidno, studoval jsem si o Kotli spoustu informací, ale správce během celého výstupu (a posléze i sestupu) háže jednu (pro mě novou) zajímavost za druhou. U prostřední vyhlídky pijeme přímo z Moravice. Dostáváme se až k poslední, nejvyšší vyhlídce, odkud je k prameni nejblíž. Po nějaké době hovoru se otáčíme, klasicky zapínám Stopaře na Mapách a sestupujeme a přicházíme zpátky k autu. Děkujeme, ochránce odjíždí a my dál šlapeme už po svých.
 
          Cesta příjemně ubíhá. Jsme kryti stromy, proto nevadí i teplé počasí. Nakonec se přesun na neděli vyplatil, v sobotu prý bylo zataženo a i sprchlo. Využíváme moment a probíráme věci, na které v zápřahu s dětmi není čas.
 
          Přicházíme do Karlova pod Pradědem. Míjíme penzion, v kterém jsme pár let zpátky s dalšími rodinami z lesní školky strávili krásné prázdniny a naučili nejednoho čmučka lyžovat. Romča nevydrží a při nejbližší vhodné příležitosti leze do řeky. Voda je osvěžující, neotužilý by řekl ledová.
 
          Protože jsme od snídaně nic pořádného nepojedli (nevzali jsme si ani nic s sebou na to čtyřsetmetrové nastoupání na vrch Kotle), nutně potřebujeme doplnit živiny. V jedné ze zdejších restaurací si Romča dává šopák, který jí přinesou v nádobce velikosti kompotové misky. Za víc jak stovku to považuju za výsměch. Trochu to zachránil švestkový Bernard.
 
          O kousek dál v místním krásném tábořišti roztahuju na zemi plachtu na proschnutí. Přitom si dáváme na lavičkách šlofíka. Vůbec se mi odtud nechce, dokonce mají v rohu knihobudku. Se zavřenýma očima poslouchám tábořišťový ruch. Parta otců tu se svými ratolestmi tráví volný čas, jeden (z otců) to překonává jen s balením si jointů.
 
          Ke Kovárně v Malé Morávce, kde už jsme dnes nasedali, míříme kolem zajímavého křížení vodních cest, potkává se tu Moravice s náhonem a ještě něčím, co jsem přímo na cestě neidentifikoval. Ale mám fotodokumentaci, odkud se to později určitě dozvím, teď šetřím baterku na psaní. Oficiální web obsahuje převážně info o skiareálech a možnostech ubytování. Není se čemu divit, Morávka je turistickým a lyžařským centrem Jeseníků. Dokáže pojmout až 3500 rekreantů. Přece jen se dá ale něco najít – leží ve Slezsku, byla hornickou obcí, na začátku 20. století osídlena prakticky jen německým obyvatelstvem. Těžila se tu železná ruda, kvůli jejímu zpracování se stavěly i hamry. Později (i přes konkurenci vítkovických železáren) se postavila továrna na dráty, řetězy a hřebíky, papírny nebo fabrika na žebříky. Dokonce tu existovala slévárna na děla a koule. Tyhle symboly mají i v obecním erbu. Od roku 1901 sem vede železniční trať s největším procentním stoupáním trati ve střední Evropě.
 
          Součástí Malé Morávky je i zmiňovaný Karlov. Do jeho katastrálního území patří třeba Petrovy kameny, Ovčárna či vysílač na Pradědu.
 
          Na Kovárně (podobnost s tou od Tří sester je čistě náhodná) se nás ujímá místní osůbka. Působí všelijak, ale prokazuje docela dobrou orientaci, co se turistického vybavení a vandrování obecně týče. Ozvláštňuje nám konzumaci poháru a čtyř kafí. Ano, čtyř kafí. Měl jsem za to, že si Romča objednává víc vody do jednoho šálku, ale ona si fakt objednala dvojité kafe, a já, který nechytil začátek hovoru, si dávám to samé. Aspoň nás to nakopává na další, vesměs nezáživný úsek cesty. Řeka si tu jede svou, my jdeme o kus dál po cestičkách v různém stadiu rozpálenosti…
 
          Po vyfocení barokního mostu (který podle mého obsahuje už jen minimum původních součástek) v Dolní Moravici pauzujeme u altánku. V lípě nad námi to hučí jako v úlu. O kousek dál stojí pumpa. Z ní se osvěžujeme železitou minerálkou. Prý každý, kdo se z pramene napije, bude schopen oddělit pravdu od lži. Takový je odkaz místního děkana Lautnera, který hájil pravdu až do posledních chvil svého života.
 
          Na oficiálních stránkách se píše, že obyvatelé Dolní Moravice se živili zemědělstvím a výrobou děl, což je zajímavé kombo (ale pochopitelné, viz výš). Říká se jí „Obec památných stromů“ – v katastru jich stojí čtrnáct, jeden z nich je údajně nejvýše položený listnatý strom v Jeseníkách. Jde o jírovec maďal, prý jeden z prvních vysazených na našem území.
 
          Posezení u altánku nám skýtá na delší dobu poslední zajímavý okamžik na cestě, zbytek až do Malé Štáhle jdeme podél frekventované cesty. Nedá mi to a vytahuju pytel na odpadky. Jel tu nedávno takový ten stroj, co seká trávu u krajnic. Očividně nabral všechny ty PETky a krabičky od cigaret a rozšlehal to na ještě víc kousků. Radost sbírat. Po nějaké době vyhlašuju stop stav, víc se do igeliťáku nevleze, zbytek je holt na někom jiném. Není zač.
 
          Pytlík vyhazuju u autobusové zastávky. Překonáváme poslední nepříjemně nepřehlednou zatáčku a přicházíme do vesnice Malé Štáhle. Hned za mostem vlevo je krásný plac, kde se chvíli rácháme. Nakonec tu ale nekempíme, od vody by šla v noci zima… Na tenisových kurtech si někdo pinká, Romča se angažovaně poptává po místě na spaní. Doleva a rovně, říká paní (bez šátku), tam je fotbalové hřiště, tam je to vysekané, ole… Zkouším ještě jinou variantu, ale když mi místní pes štěkotem málem urve bubínek, rezignuju a spíme na hřišti. Jednu část našeho dnešního útočného stanu tvoří malá branka, druhou půlku tarp. Stěhujeme se do společně vytvořeného 0,5+0 a je nám dobře. Když teda nepočítám to, že Romča se přejedla tuňáka v konzervě, nemůže usnout a plaší ji jakýkoli zvuk v okolí. Takže dobře je vlastně jenom mně. Ale to nevadí. Mně. 🙂
 
 

Nášlap od pramene: dnes 19,8 km / celkem 19,8 km.