Den šestý – Brno (Bystrc-Komín-Jundrov-Pisárky-Štýřice-Horní Heršpice-Dolní Heršpice)-Rajhradice

Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil

a v létě tyčí se tu kukuřičná zrna.

Ó kéž bych, matko, s tebou dodneška tu žil,

na břehu řeky Svratky kvete rozrazil,

kéž žil bych s tebou, matko, dodnes ve zdech Brna.

(Vítězslav Nezval – Na břehu řeky Svratky)

​

          Na dnešní pasáž, která byla vlastně přechodem Brna, jsem se popravdě moc netěšil. Samý asfalt, známá místa, co z toho? … A když náš nejmladší syn hrál ve snu nejspíš mistrovství světa ve fotbale a já tak měl jeho nohu střídavě za krkem nebo v jakékoli obličejové části, takže jsem se moc kvalitně nevyspal, nevypadalo to na bůhvíjakou zábavu. Nicméně, nakonec se všechno vydařilo (teda skoro).

​          Ze zastávky, kde jsem včera přerušil chod svých kroků a myšlenek, jsem vyrazil kolem čtyřproudovky, která spojuje tuhle rozlohou největší městskou část (myšleno Bystrc) se zbytkem Brna. Zajímalo by mě, když se koncem 60. let připojovali k Brnu, jestli tušili, že počet obyvatel se jim rozroste z 1500 na 25000. Zdejší lípa srdčitá je považována za nejstarší strom na území Brna (asi 400 let). Byla vyhlášena Stromem roku 2000. K jejímu zasazení se váže tahle pověst – jak Brno dobývali Švédové, zdejší pekaři, aby Švédy zdrželi, napekli svůj vyhlášený chleba, ale protože byl horký, museli vojáci čekat, než zchládne. To dalo čas lidem pobrat to nejnutnější a prchnout do lesů. Nicméně Švédi postřelili zdejšího rychtáře do zad a ten po dlouhodobém kurýrování nechal zasadit tuhle lípu.

​          Na svém území má Bystr Prýgl (kde se každoročně koná přehlídka ohňostrojů Ignis Brunensis), hrad Veveří, zoologickou zahradu a nejvýše položený brněnský vrchol, Kopeček, který má úžasných 479 metrů a je tak jen o 8369 nižší než Mount Everest.

​          Na ulici Jakuba Obrovského (místního rodáka, malíře, sochaře, spisovatele a sportovce) si místní ragbyoví hráči sami vybudovali areál a nazvali ho podle zakladatele ragby v českých zemích, Ondřeje Sekory (ten je autorem prvního překladu pravidel ragby do češtiny). Kolem stadionu jdu malou pěšinou a vynořím se u Letenské lávky, která byla zbudovaná 1951 a před ní tu fungoval až do toho roku přívoz.

​          Krásným terénem jdu (a místy i lezu, jak je řeka oproti včerejšku rozlitá a voda je výš než normálně) lesem po břehu. Vídával jsem tuhle pěšinu často, když jsem po druhé straně jezdil, a dnes konečně jsem ji mohl vlastonožně ošlapat. Na několika místech skály a ohniště, jako někde úplně pryč z civilizace! Vylézám v Komíně (název městské části) až před místní malou elektrárnou, kde byly instalovány jedny z prvních Kaplanových turbín (a prý by tu měla být instalována tzv. Vírová turbína vyvíjená na VUT). Tady někde mohl Vítězslav Nezval najít při svých procházkách inspiraci k napsání básně, jejímiž verši uvádím každý článek (jinak žil u rodičů v Žabovřeskách). Na místní hody sem snad pěšky z Brna chodil Leoš Janáček a Franta Kocourek na nich tančíval v kroji.

​          Já sem hlavně chodíval na žebra. Mělo to být jedno z mála „must-do“ na tomhle vandru, jenže ouha!, restaurace otvírá až za hodinu. Kruci. Mno nic, jdu dál, snad si můžu sednou v Jundrově Na Piavě. Kruci, taky ještě zavřeno! Hm, co teď? Než odejdu, tak aspoň pár údajů. Jundrov od slova Judendorf („Židovská ves“). Spíš než že tu žili Židi to vypadá, že sloužila jako zástava nějakého bohatého brněnského Žida. Už v 19. století tady vznikaly veslařské kluby. A minulý rok tu na radnici vznikla taková nehezká věc – zaměstnankyně úřadu odklonila čtvrtinu jundrovského rozpočtu. Jinak je Jundrov řazen k nejklidnějším a „nejzelenějším“ (polovina katastru jsou lesy) městským částem.

​          Pěšinou kolem řeky, kde jsou krásně upravené chatky (dokonce po zahradě běhají kozy) přicházím k budovanému obchvatu Brna. Hodně dlouho jsme si počkali, než se začalo něco dít, snad se dožijeme konce stavby, už to vypadá dobře. Ale zatím tu řidiči stojí v nekonečných kolonách a divně se na mě dívají, když si fotím kapličku svatého Antonína Paduánského, která tu jako memento zůstala po Němci obývané vesničce Kamenný Mlýn. Vsuvka: A to si pak začnete ze zvědavosti googlit, kdo byl vlastně Antonín Paduánský a dozvíte se tunu dalších zajímavostí, já to miluju…

​          Nicméně, pravda je taková, že žebra prostě musím mít, a tak sedám mimo záznam v Pisárkách na šalinu a vracím se. Jsem první, takže mám jídlo na stole rychle a s chutí se do toho půl kila pouštím. A pak se úplně omráčený (protože všechna krev se nahrnula na podporu trávení potravy) vracím a pokračuji kolem Pavilonu Anthropos dál lesy kolem řeky. Na druhé straně prázdné nové koupaliště Riviéra, z jedné vyhlídky je vidět celé Výstaviště, chátrající velodrom pamatující slavná vítězství, nahoře novorenesanční a secesní vilová zástavba. VIDA centrum, vozovna tramvají, míjím Jungle Park a vcházím do Kamenné kolonie… Je tu toho všude okolo moc a moc. Třeba o svrateckém náhonu někdy příště… Brno je zajímavé město, to každopádně.

​          Marek Šalanda mě po cestě kontaktoval a nabízel přespání. Domluvili jsme se aspoň na setkání cestovatelů u něj v kanceláři, ale nakonec z časových důvodů neklaplo ani to. Chtěl jsem dnes stihnout našlápnout něco navíc před zítřejším hlášeným zhoršením počasí… Tak je ve hře ještě výpomoc při odvozu od Nových Mlýnů, nebo druhý pokus, až třeba půjdu Svitavu.

​          Teď už normálními cestami procházím další části. Vidím Rondo, kde si Kometa vybojovala několik titulů, vidím Heršpickou a spousta kanceláří a call-centráků. V pozadí nejvyšší budova v republice – AZ Tower. Železniční most, pak přes různé disk-, mini- a fotbalgolfy k Jižanskému dvorku (takové minizoo), kolem nového koupaliště s kořenovou čističkou (městský biotop) a celého sportovního areálu (měl by tu vyrůst nový velodrom) k mostu dálnice D1. Tady jsem opatrnější, už je to jen pěšinka a pod mostem stanují zajímavá individua. A to je taky zajímavé – i bezdomovci už mají dneska na stany.

​          Míjím nákupák Avion, IKEAa pokračuju k dalšímu, Olympii. Naštěstí z druhé strany břehu, takže nevidím ty davy a dveře a výlohy ráje komerce. Míjím Retro muzeum (kde mají tatrovky, Dostihy a sázky, aktovky a všechno to, co ještě někteří znají z dětství ). Když vidím po cestě odpočívárnu a na ceduli kozlíka, dávám ještě pauzu. Před Olympií se dívám na soutok Svratky a Svitavy (který býval původně úplně jinde, daleko víc u centra Brna) a vzpomínám, jak někdo ve starém tisku psal, že se tu prodíral kopřivami a po chatrném mostku se dostal k soutoku. Takové romantice je konec, teď tu jen fičí cyklisti a bruslaři.

​          Od Olympie dál se napojuji na značení Svatojakubské cesty, která jde po levém břehu Svratky. Řeka je teď hodně mdlá a jakoby otupělá. Možná zkrocená a rezignovaná. Jaká změna oproti týdnu zpátky, když si to na Vysočině bublala přes kameny. Takhle končí asi každá větší řeka… Chvíli jdu po posekaném břehu, říkám si pohoda, jestli to takhle bude těch posledních pět kilometrů do Rajhradic. Jenže na konci čističky odpadních vod idyla končí a já chca nechca musím na pěšinku, notně zarostlou bodláčím a kopřivami. Chvíli tomu dávám šanci, ale pak raději scházím na holé pole. Jenže další pole je zarostlé, takže zpátky šup, Péťo, probíjet se křovím! Plaším koroptev, ta plaší mě, o cosi zakopávám, to je zase den… Ještě stihnu okouknout soutok s Bobrůvkou a odlovit kešku věnovanou nejjižnějšímu bodu Brna kousek odtud (nevím, proč ji schovávali, tudy snad stejně nikdo nechodí). Už jsem byl už i na najzápadnějším bodě, zbývají dva. Musí ty body umísťovat tak daleko od Brna, hrome? Jestli má být tahle část Svatojakubské cesty očistec, tak se jim to teda povedlo.

​          Za nějakou chvíli (věčnost!) vcházím pod stromy, kde je pěšina přece jenom lepší. A vycházím v Rajhradicích, mrknu na obří splav a jdu počkat na spoj domů do místní autobusové zastávky. Obec si mohla koupit za čtvrt milionu sériově vyráběné budky, ale místo toho oslovila místního uměleckého kováře, který za podobnou cenu stvořil tyhle skvosty, kde si i můžete půjčit knížku.

​

Nášlap od pramene: dnes 24,5 km / celkem 155,2 km.

​

​<<< den pátý

den sedmý >>>

​

​