Blindtrip XVII – Troubsko-Bystrc
13.1.2024
Letos poprvé vyrážíme objevovat nazdařbůh končiny Jihomoravského kraje. Tentokrát jsem s výběrem „oběti“ na řadě já. Je to tentokrát docela zdlouhavé, všichni příchozí hledí na infotabuli s odjezdy vlaků, nikdo se ale nemá k tomu, že by na nějaký šel. Vytipovávám si dvě skupinky žen ve zralém věku, obě jsou v docela outdoorovém oblečení. Jedna se mi ale na schodech před vestibulem rozpadá, ta druhá se dává do pohybu přesně v okamžik, kdy Milan prohlásí, že už ho to přestává bavit.
K Milanovu rozčarování se skupinka vydává na vlak směr Třebíč. Stihne mi za chůze ještě prokalkulovat, kolik peněz dohromady do toho dnes vloží, aby se vlastně vypravil směrem domů. Ještě žertujeme, že bychom mohli vysednout v Rosicích a navázat tak na poslední Blindtrip, který jsme tam ukončovali.
Vlak se rozjíždí, my jsme smíření s osudem a probíráme poslední novinky z domova i ze světa, když tu se sledovaná skupinka začíná zvedat. To je nějak brzo, ne? Vystupujeme v Troubsku. Tak to je gól. Skoro na dohled od paneláku, kde bydlím… Kam se tady pohnout? Směrem na jih, k Bobravě (kam nejspíš míří estrogenové osazenstvo)? Tamtudy už jsme šli. A tak na mapě rýsuju procházku Podkomorskými lesy západně od přehrady. Je tam hezky, už jsem tam delší dobu nešel a myslím, že je tam dost zajímavých míst na ukázku Milanovi.
Pomník před místní ZŠ, jaký mapy.cz neviděly.
Musíme ovšem nejdřív projít přes Troubsko. Jen pár zastavení, úzký chodník na konci a už jsme u kruháče blízko obskurní věži, kterou tu zbudoval majitel vedlejšího železářství. Kolem rušné ulice zahýbáme doprava na vedlejší, kde po chvilce chůze narážíme na staré „ameriky“ – Ford Thunderbird, zřejmě čtvrtá generace z roku 1966, a Ford Mustang první generace, naprosto stejný, s jakým v legendární honičce ve filmu Bullitův případ jezdil Steve McQueen. Včetně zelené barvy. Se zájmem je obhlížíme a já si představuju, kolik času a práce je potřeba strávit nad tím, aby někdo dostal auto do takového toho veteránského naleštěného stavu. Respekt.
Obskurní věž. Vysílač do vesmíru. Neotřelá reklama… No, vyberte si. (foto Milan)
Ford Thunderbird. Tahle auta mají duši, ne jak ty dnešní krabicový prasárny.
O kus dál je zajímavé dětské hřiště. No a na konci vesnice rybník, který je echt zamrzlý. Jezdí na něm okolo deseti lidí, včetně maminy s kočárkem! Zkoušíme sílu leda (je vidět, že je to několik centimetrů a u břehů je vidět až na dno), ale stejně bych se na takovou plochu nevydal s miminem v kočárku…
Je fakt, že síla ledu byla velká, já bych tam každopádně kočárek nestrkal už z principu. (foto Milan)
Příroda maluje.
Kvalitu ledu testujeme ještě na dalším rybníku, a pak už vcházíme do lesa. Po chvíli se napojujeme na žlutou a jdeme úsek, který jsem za covidu prošel nejmíň čtyřikrát. Tudy se valil rozvodněný Augšperský potok, tady je posed, ve kterém jsem se s Jeromem schovával před průtrží mračen… A to už stojíme u spodního konce brněnského motoristického okruhu. Vždycky mě fascinuje pohled na budku Kasse, která je tu v lesích umístěná. Teď už smutně osamělá a rozpadající se, ale věřím, že v dobách největší slávy touhle lesní cestou prošly tisíce nadšených diváků.
Nejdřív zkoušel Milan…
… a když se nepropadl, lezu tam taky. (foto Milan)
Šplháme k plotu a pak vyšlapanou pěšinou kolem něj přicházíme k větším vstupním branám. Po cestě míjíme několik ohnišťátek a malých sezení. Představuju si ty seance a kalby, když se tu kdysi jezdily závody.
Přecházíme cestu a míříme k Helenčině studánce. Tady se Helenka z Mrštíkovy Pohádky máje setkávala s Ríšou. Delší dobu už pramen neteče z trubky, voda jen prosakuje do malé nádržky. Cedule z loňského června upozorňuje na to, že voda není pitná, počty koliformních bakterií jsou docela nálož. Mě překvapuje, že tu nikdo není, čekal jsem větší ruch.
Helenčina studánka – místa romantických setkání už od dob vzniku.
Dál po cestě k Ríšově studánce probíráme vězeňský slang, politickou geografii a další témata, která nám asociacemi naskakují. Já tyhle rozhovory miluju. U toho se vracíme do dětských let a na střídačku křupeme v kalužích led.
U Ríšovy studánky je plno lidí. Všechna posezení jsou obsazená. Malé děti tu pobíhají, hrají nejspíš nějakou skautskou či jinou hru. My se bavíme se starším žoviálním pánem, nadšeným turistou a čtenářem, který může číst jen vleže na břiše, pak svačíme a připíjíme si na zdar tohoto roku Milanovou dobrou slivovicí ze zcela nových kalíšků.
Ríšova studánka – ve srovnání s tou Helenčinou krása poněkud pokulhává… (foto Milan)
… nezachrání to ani dřevěná deska vkusně zasazená do kamene přímo nad studánkou. (foto Milan)
Kolem Rakovce po žluté klesáme Kočičím žlebem okolo kaskády relativně nově zbudovaných rybníčků a dalších vodozadržovačů. To je fajn, voda zůstane v přírodě, tohle se mi líbí moc. V jednu chvíli uhýbáme a dáváme si zabrat ve stoupání k Jelenímu žlíbku. Vyhýbáme se vrcholu Chochola a žlíbkem klesáme až k přehradě. Poslední pasáž jsem už kdysi šel s Matym a jeho kamarádem Lukym, Milanovi popisuju, jak tu kluci klacky osekávali dvoumetrový plevel.
Krmiště, přírodní přežírárna, solnice… Prostě místo pro přikrmování zvěře s poněkud děsivým pařezem.
U přehrady přecházíme přes cestu a pěšinou se dostáváme k Rokli. Voda je asi o metr níž než při běžném stavu. Překvapuje mě, že koš na tyči, který je obvykle ponořený až po vrchní část, je teď (spolu s písečným ostrůvkem) úplně odhalený. Tady opravdu není moc hloubka, zkusím si to v létě při koupání.
Nízká hladina přehrady v Rokli. Sloup v pozadí je při klasické hladině ponořený až k vrchnímu koši. (foto Milan)
Říkám si, je docela brzo, co budeme dělat dál? Ale on se program našel vlastně sám. Začínáme na pevný led házet kameny různých velikostí a tvarů a posloucháme ten zajímavý dutý zvuk, který jedoucí kámen vytváří. Tahle zábava nám vydrží dlouho, u mě nejmíň do té doby, než mi jedním hodem rupne v rameni. Mno, už nejsme nejmladší, přitom si dnes u vody hrajeme jak malí kluci. Ještě se bavíme nad představou, jak se kameny při tání propadávají do hlubin.
Jako malí Jardi. (foto Milan)
U Kotvy. Nízká hladina vody… A ten hroch je pěkně dutej.
Posouváme se dál směrem k přístavišti. U vodních záchranářů zrovna jedna záchranářka vykopala díru v ledu a ve všem tom oblečení se do ní potápí. Přijde mi, že si buď zkouší, jak se oblečení chová ve vodě, případně jak z díry vylézt ven. Na Kozí horce je několik bruslařů, zkoumáme nasazovací nože jednoho z nich. Vrátil se zrovna z projížďky po přehradě, ještě z velké vzdálenosti bylo slyšet ty duté zvuky. Jak to asi vnímají ryby ve vodě?
Záchranářka v akci. (foto Milan)
Ta krásná hudba dunivě praskajícího ledu… (foto Milan)
Při cestě podél břehu chvíli pozorujeme dítě, které kráčí po ledě, zatímco jeho rodiče jsou na břehu. Jenže mezi břehem a tvrdým ledem je jen tenká krusta. Chvíli uvažujeme, jak dítě tyto „zodpovědné osoby“ dostanou zpět, načež se posouváme dál. Když se naposledy otáčíme, vidíme, že otec dítěte stojí po kolena ve vodě – překvapen, že ho krusta neudržela.
Dostáváme se k přístavišti, podniky jsou vesměs otevřené a i lidí je tu docela dost. Naházené kameny a větve na ledovou plochu prozrazují, že jsme s tím nápadem nebyli jediní. Ale my na to měli dál od ruchu přístaviště větší klid.
U šaliny vypínám Stopaře (čili ukončujeme tu šlapací část Blindtripu) a jedničkou jedeme až na Nové sady. Tady vyšlapeme schody k hradbám a já zjišťuju, že je tu v rohu otevřená jednoduchá knajpička, přesně něco, co potřebujeme. Dáváme si smažený sýr a hermelín. A plzeň. Nic jiného netočí, což je o to víc škoda, že u placení vidím na jedné z píp logo Kozla 11°. Milana ještě pobavím vyměňováním peněz s hostinským, a pak se už dostáváme přes tramvajové kolejiště k přistavenému osobáku, kterým Milan jede domů.
Říkal jsem dnes, že u posledních Blindtripů mi zážitek z nich přichází až se zpožděním, většinou když sumarizuju cestu do zápisu. Ale tentokrát, i přesto, že mám tuhle oblast už docela prošlápnutou, jsem se všemi těmi místy rád prošel znovu a navnímal si je rovnou po cestě. Ani nebylo potřeba zdolávat nějaké vzdálenější kopce, byla to prostě příjemná zimní procházka. Díky za to.