Malé Kyšice (Křivoklátsko) – okruh

7.4.2024

Na jednom z našich výšlapů jsem Milanovi sdělil, že jsem si nechal na Vánoce nadělit vstup do muzea videoherních automatů v Červeném Újezdu (kousek od Unhoště, na jih od Kladna). Milan se nadšeně ozval, že by se na něco takového jel podívat taky. Slovo dalo slovo a my na začátku dubna vyrazili autem směr tohle dobrodružství.

Na místo jsme dorazili dvě minuty před otevřením a v zajetí asi 170 automatů jsme strávili poctivých osm hodin. Našel jsem tu kousky, na které jsem se chodil dívat (a někdy i hrát), když do města přijely kolotoče – vždycky tam byla maringotka nasáklá kouřem, kde na jedné straně prodával stejně nasáklý borec ve své obývákoložnicokuchyni žetony (stávaly tři koruny) a na straně druhé blikala řada videoher. Některé z her mi úplně vypadly z paměti (např. kovbojské Sunset Riders) a vrátily se do ní až díky tomuhle „muzeu“. Navíc se mi líbilo, že se hry daly dohrát a nebylo potřeba je hrát pořád a pořád znovu od začátku poté, co jste ztratili všechny (většinou tři) životy. Užili jsme si i různé střílečky, dohráli celý Golden Axe, závody na motorkách (ach, ta Spielotheka v Olomouci) a offroad závody, kde nám nad hlavami americké stíhačky sestřelovaly UFO, abychom po chvíli u trati minuli stopující zelené mužíčky. Nejvíc legrace jsme asi zažili u nejstaršího kousku, klasického Pongu z roku 1972.

Zvenku taková obyčejná stodola…

… ale vevnitř to hučí, píská, práská, střílí…

… vytáčí motory do vysokých otáček…

Po osmi hodinách z toho už slušně hučí v hlavě.

Zlatý klenot – nejstarší automat ve stodole. Snad je i starší než Milan.

A proč o tom vlastně píšu tady ve výletech?

Protože – když už jsme byli takhle daleko – nám to nedalo a po přespání v penzionu kousek od místa muzea jsme si naplánovali menší výšlap do okolí. Původní trasa údolím potůčku padla, nedostali bychom se pak zpátky k autu tak, abychom vyrazili domů v rozumnou dobu. Ale bohatě nám to vynahradilo těch patnáct kilometrů, které jsme nakonec našlápli…

Ráno čekám na Milana, než si sbalí kufírek a donese ho k autu. Čas vyplňuju v místních potravinách. Stačí mi voda, jablko a něco sladkého. Jenže prodavačka mi ukazuje na cedulku, že kartou se dá platit až od stovky. Hm, tak kupuju zbytečný plech piva a gumové medvídky, které taky nutně nepotřebuju. Nevadí.

Vyrážíme z Malých Kyšic docela prudkým klesáním dolů k potoku. Moc si raději nepředstavuju, jak se tu nakonec – zmoženi cestou – budeme zase drápat zpátky nahoru. Míjíme luxusně upravenou školku a sportovní areál. Slovy Milana, v okolí Prahy asi nebude o prachy nouze… Na asfaltu překračujeme nápisy typu „Zpomal!“, „Brzdi“ a vymýšlíme si pro cyklocyklisty další vtipné a úderné slogany.

Kolem potoka (říčky?) Loděnice a chatovou oblastí se dostáváme do Poteplí. Jdeme po hranici CHKO Křivoklátsko, které se má měnit na Národní park a to tu – soudě podle různých vývěsek – ne každý vítá a chce. V Poteplí nás zaujme betonová plocha vypuštěného koupaliště. Dno se změnilo na parkoviště, v jednom rohu je něco jako kiosek na různé akce. Tady se už asi napouštět nebude… Kolem bikeparku (kde se prý jezdí i republiková mistrovství) se kolem pěkných chatek dostáváme až k jedné, u které vidíme pracující ženu. Nedává mi to a ptám se jí, jak je to tu s povodněmi (někde totiž bylo koryto potoka sevřené dost natěsno mezi chatky).

Říčka tu příjemně menadruje a v celém údolí panuje taková poklidný víkendový atmosféra začínajícího jara.

Odpočinková lavička. I s dřevěnou knížkou. (foto Milan)

Dáváme se do řeči, ukazuje nám kus obřího kmene, co jim tu leží u plotu, a vypráví o tom, jak zbytek stromu spadl na sousedovic chatu. Jdeme se podívat kousek zpátky a opravdu – jedna ze střech je pod plachtou, zahrádka nese stopy pádu titána (přivolaný dendrolog prý stromu napočítal přes 140 let). Stromu uhnily kořeny, a proto se vyvrátil. Třiadvacátého prosince, když se sem chataři chystali jet slavit Vánoce. Zajímavý příběh.

Torzo stromu a provizorně zakrytá střecha chatky… Takový místní vánoční příběh. (foto Milan)

Pokračujeme dál moc krásnými úseky. Z velkých svahů tu ční skaliska, potůček se krásně vlní, na některé chatky je radost pohledět. U Roučmídova mlýnu (který je přetvořen snad v jakousi ubytovnu) přecházíme přes most a opouštíme tohle údolíčko, kde je sice nejspíš většinu roku zima, ale odkud je cítit i jakési útulno.

Po zelené mírným stoupáním kolem Žlábku (další moc pěkný potůček) přicházíme ke kapličce Panny Marie. Je vystavěna nad pramenem (studánkou) a je u ní lavička pro poutníkovo spočinutí. Milan k lavičce zpočátku přistupuje s nedůvěrou. Její nohy jsou sice ukotvené v betonovém balu, ale podloží je vymleté a lavička zvláštně vyčnívá nad potůček. Dělám si z Milana srandu, že mu nezbude než věřit. Děláme tu krátkou pauzu na jídlo. Nádherné místo.

Kapličku nechal kdysi dávno postavit manželský pár jako dík za uzdravení dcery.

Zmiňovaná lavička. Nespadla s námi.

Odtud procházíme lesem zarostlou cestou. Dostáváme se až k polím a loukám, kde se zastavujeme u další kapličky, tentokrát zhotovené v nedávné minulosti. Vzdává hold jednomu z místních sedláků, podle popisu rovnému a přímému člověku. Zkoumám vosy stavící si v kapličce hnízdo, a pak pokračujeme až k hlavní silnici, kde Milana ukecávám k přechodu pole, abychom se za horizontem dostali na cestu a ta nás dovedla k bývalé raketové základně Bratronice.

Nová, upravená kaplička. Vlastně nevím, jestli takové stavby dnes vznikají ve větším počtu, nebo jde o výjimku.

Text uvnitř. (foto Milan)

Trošku jsem zklamaný, čekal jsem, že bude vidět víc nebo že se budeme moct podívat dovnitř, ale zámek na vratech a spousta cedulí o soukromém a monitorovaném pozemku nás odradila.

Protože tohle byl nejvzdálenější bod naší cesty, otočili jsme se a lesními cestami se začali vracet. Probrali jsme školství a kupu dalších důležitých věcí, s kterými samozřejmě nic nezmůžeme, potkali jsme hlubokou kaluž, až jsme došli pod Vysoký vrch. Husté vrstevnice na mapě samozřejmě vypadají jinak, než když je člověk v reálu prochází, a tak lezeme strmý svah s jazykem na vestě.

Překvapivě hluboká kaluž. Naházeli jsme tam toho v rámci pokusů dost. (foto Milan)

Nahoře má několik rodin s menšími dětmi zastávku u velkého ohniště. My míříme rovnou k dřevěné rozhledně, která má tvar čtyřbokého jehlanu. Myslel jsem si, že to bude nějaký prďola, ale nakonec se z toho vyloupnul docela adrenalin – vylézt ty schody na vysokém žebříku nebylo zadarmo. Nahoře nás odměnil krásný výhled, viděli jsme i Milešovku a zbytek Českého středohoří, kus Kladna a Prahy. Některé paneláky čněly hodně nad horizont, říkali jsme si, jaké to v těch vyšších patrech musí být bydlení.

Vrchol zdolán. (foto Milan)

Překvapivě dlouhý dřevěný žebřík a výstup nahoru.

Úplně překvapivě. (foto Milan)

Nahoře do podlahy pěkně zakomponovaná směrová růžice.

Milan bude muset na svých „selfie“ schopnostech ještě trochu zapracovat. Ale někde v dálce můžete tušit Kladno a České středohoří. (foto Milan)

Kousek od rozhledny je zajímavá mohyla s křížem a fotkou Jana Palacha. (foto Milan)

Pěkná pěšina po hřebínku Vysokého vrchu.

Lezeme ze svahu dolů a vydáváme se do dalších skalek. Kruci, tady by měla být rovina, kam nás to vede? Při čurpauze znovu studuju mapu a zjišťuju, že jsme si zašli. Zmátlo mě, že cesty tu vypadají stejně, a přes zazoomovanou mapu jsem neviděl „big picture“. Nevadí, vrátíme se a mě po cestě zpátky na správnou trasu napadá jeden vtípek. Jakmile se tam totiž dostaneme, s kamennou tváří znovu studuju mapu a Milanovi sděluju, že jsme přece jen šli správně a musíme se vrátit. Vypadal už docela rozčileně. Nezklamal. Oba jsme se tomu vtípku zasmáli (no, vlastně asi jen já), a pak už v pohodovém tempu došli zpátky pod Malé Kyšice.

V potoku jsme potkali brodící se koňáky i s koňmi, což posloužilo jako pěkná tečka za tímhle krásným výšlapem. Tak nějak mě mrzí, že prostě za svůj život nestihnu prohlídnout ani nahlédnout na všechna ta krásná místa, co tu v naší zemi máme… Po návratu k penzionu si ještě dáváme jídlo na posilněnou a autem vyrážíme zpátky domů.

Tohle byl moc pěkný vánoční dárek!